Průvodce — Věda
Tento průvodce je určen krystalografům, fyzikům, chemikům a mineralogům. Bez okolků připomíná teoretický rámec a pak přesně uvádí, co počítá výpočetní jádro Laue: konvence, modely, jejich meze a literaturu. Vzorce jsou ve výchozím stavu rozbalené.
Dokumenty, konvence a přesnost
V Laue
Dokument .laue je čitelný soubor JSON, jehož schéma je zveřejněno. Je stejný na Macu, iPadu i PC. Výpočetní jádro (LaueCore) počítá v přesných racionálních číslech vše, co se týká symetrie: operace, polohy, Wyckoffovy souřadnice. Pro geometrii, difrakci a upřesňování přechází na čísla s plovoucí čárkou. Souřadnice zadaná jako 1/3 zůstane 1/3; desetinná hodnota blízká jednoduchému zlomku (0.33333) se na něj při importu souboru převede.
Konvence jsou konvencemi International Tables for Crystallography, svazek A: konvenční buňky, 530 voleb os popsaných Hallovým symbolem, Wyckoffova písmena a orientované symboly symetrie polohy. Výpočetní jádro je ověřováno sadou referenčních testů: operace 530 voleb os, Wyckoffovy polohy, vyhasínání a práškové difraktogramy známých struktur.
Použití Věda v nastavení uvádí mezinárodní a orbifoldové symboly a staví difrakci na první místo.
Mřížka, báze a metrický tenzor
Teorie
Mřížka je až na izometrii popsána svým metrickým tenzorem . Ten obsahuje vše, co nezávisí na orientaci: vzdálenosti, úhly, objem. Reciproká mřížka má metriku . Změna báze transformuje souřadnice pomocí a metriku na . Millerovy indexy se transformují jako báze, pomocí ; souřadnice kontragrediently.
Čtrnáct Bravaisových typů vzniká klasifikací mřížek podle jejich holoedrie (bodové grupy mřížky) a centrace. Konvenční buňka se volí tak, aby báze odpovídala této holoedrii. Centrační vektory (I: ½,½,½; F: ½,½,0 a permutace; C: ½,½,0; R v hexagonálních osách: ⅔,⅓,⅓ a ⅓,⅔,⅔) patří do grupy translací.
Vzorce
V Laue
Oddíl Buňka nabízí jen volné parametry krystalové soustavy grupy; ostatní se z nich odvodí. Objem, vzdálenosti a vazby se počítají pomocí . Volba os grupy určuje bázi: u monoklinické grupy volbu jedinečné osy (b nebo c) a buňky (1, 2, 3); u romboedrické grupy hexagonální (H) nebo romboedrické (R) osy. Laue buňku neredukuje (žádná Niggliho redukce): buňka je ta, kterou dává zvolená volba os.
Bodové grupy a Laueho třídy
Teorie
Lineární část operace, která ponechává mřížku invariantní, je v bázi této mřížky celočíselná matice s determinantem ±1. Její stopa je tedy celé číslo, odtud krystalografické omezení: jen řády 1, 2, 3, 4 a 6. Konečné podgrupy , které je splňují, tvoří 32 geometrických tříd. Jedenáct z nich je centrosymetrických: to jsou Laueho třídy, na které se při absenci anomálního rozptylu redukuje každý difrakční obraz (Friedelův zákon).
Neumannův princip vyžaduje, aby každý tenzor fyzikální vlastnosti byl invariantní vůči bodové grupě. Například piezoelektřina, polární tenzor třetího řádu, je nulová v 11 centrosymetrických třídách a ve třídě 432; pyroelektřina existuje jen v 10 polárních třídách.
Vzorce
Stereografická projekce směru s polární vzdáleností a azimutem na rovníkovou rovinu kružnice o poloměru :
V Laue
Stereogram ukazuje bodovou grupu s jejími prvky a orbitou obecného směru (póly severní polokoule jako body, jižní jako kroužky). Když je vybrána poloha, ukazuje její grupu symetrie polohy, orientovanou v buňce. Krystalová třída se uvádí v Hermannově–Mauguinově zápisu spolu se soustavou.
Prostorové grupy, Seitz a Hall
Teorie
Prostorová grupa je diskrétní podgrupa euklidovské grupy, jejíž podgrupa translací je mřížka. Faktorgrupa je izomorfní s bodovou grupou . Grupu reprezentujeme reprezentanty rozkladových tříd nebo rozšířenými maticemi 4 × 4. Vlastní (intrinsická) část translace operace řádu odlišuje šroubovou osu nebo skluzovou rovinu od osy nebo zrcadla: počítá se sečtením mocnin operace. Zbytek je polohová část, která určuje umístění prvku.
230 typů prostorových grup jsou třídy ekvivalence vůči afinním změnám souřadnicové soustavy zachovávajícím orientaci: 219 afinních typů, z toho 11 enantiomorfních párů (P4₁/P4₃, P3₁21/P3₂21…). Hermannův–Mauguinův symbol pojmenovává typ a jeho směry symetrie. Hallův symbol (Hall, 1981) explicitně udává sadu generátorů v dané souřadnicové soustavě, a označuje tedy volbu os jednoznačně.
Vzorce
Vlastní (skluzová nebo šroubová) část operace řádu a polohová část:
Pevné body dávají polohu prvku: .
V Laue
Pole grupy přijímá číslo, krátký nebo úplný symbol HM, volbu os (227:1, 14:b2) nebo Hallův symbol (Hall: -P 2ybc). Každá z 530 voleb os se sestavuje ze svého Hallova symbolu. Prvky symetrie jsou geometrické objekty ve smyslu Tables: osa nebo rovina se všemi operacemi, které ji sdílejí, určená výše uvedeným rozkladem. Kreslí se grafickými symboly svazku A a Projekce z Tables reprodukuje jeho diagramy včetně výšek rovin. Filtr Četnosti vyčlení osy daného řádu.


Symboly z Tables
Co říkají Tables
Diagramy svazku A International Tables znázorňují každý prvek symetrie grafickým symbolem (oddíl 1.4 vydání z roku 2006, kapitola 2.1 vydání z roku 2016: symboly jsou stejné). Laue kreslí tyto symboly ve 3D pohledu, v projekci z Tables, ve stereogramech a v dlážděních; obrázky v těchto tabulkách pocházejí ze stejné knihovny jako aplikace. Značení je stejné jako v Tables, dílčí prvky jsou v závorkách; vlastní translace je udána jako zlomek nejkratší translace mřížky podél osy nebo skluzu.
Osy kolmé k nákresu, body symetrie
| Symbol | Prvek | Značení | Vlastní translace |
|---|---|---|---|
![]() | Rotační osa řádu 2; bod otočení řádu 2 v rovině | 2 | — |
![]() | Šroubová osa 2₁ | 2₁ | |
![]() | Rotační osa řádu 3; bod otočení řádu 3 v rovině | 3 | — |
![]() | Šroubová osa 3₁ | 3₁ | |
![]() | Šroubová osa 3₂ | 3₂ | |
![]() | Rotační osa řádu 4; bod otočení řádu 4 v rovině | 4 (2) | — |
![]() | Šroubová osa 4₁ | 4₁ (2₁) | |
![]() | Šroubová osa 4₂ | 4₂ (2) | |
![]() | Šroubová osa 4₃ | 4₃ (2₁) | |
![]() | Rotační osa řádu 6; bod otočení řádu 6 v rovině | 6 (3, 2) | — |
![]() | Šroubová osa 6₁ | 6₁ (3₁, 2₁) | |
![]() | Šroubová osa 6₂ | 6₂ (3₂, 2) | |
![]() | Šroubová osa 6₃ | 6₃ (3, 2₁) | |
![]() | Šroubová osa 6₄ | 6₄ (3₁, 2) | |
![]() | Šroubová osa 6₅ | 6₅ (3₂, 2₁) | |
![]() | Střed inverze | — | |
![]() | Inverzní osa 3̄ | (3, ) | — |
![]() | Inverzní osa 4̄ | (2) | — |
![]() | Inverzní osa 6̄ | — | |
![]() | Osa řádu 2 se středem inverze | 2/m () | — |
![]() | Šroubová osa 2₁ se středem inverze | 2₁/m () | |
![]() | Osa řádu 4 se středem inverze | 4/m (, 2, ) | — |
![]() | Šroubová osa 4₂ se středem inverze | 4₂/m (, 2, ) | |
![]() | Osa řádu 6 se středem inverze | 6/m (, , 3, 2, ) | — |
![]() | Šroubová osa 6₃ se středem inverze | 6₃/m (, , 3, 2₁, ) |
Ocásky šroubové osy prodlužují její strany. Osa nₖ jich má n/NSD(n, k): 4₂ dva, 6₂ a 6₄ tři, 6₃ dva, obdobně jako dílčí prvky 2, 3₂, 3₁ a 2₁, které obsahují. Jejich smysl se mezi enantiomorfními osami obrací: 3₁ a 3₂, 4₁ a 4₃, 6₁ a 6₅, 6₂ a 6₄. Symbol osy řádu 4 se kreslí jako kosočtverec, nebo se stranami rovnoběžnými s hranami buňky. Střed inverze ležící na ose dává symbol n/m, označený bílou tečkou; na ose 4₂ nebo 6₃ se body 4̄ a 6̄ neoznačují.
Osy řádu 2 ležící v rovině nákresu
| Symbol | Prvek | Značení | Vlastní translace |
|---|---|---|---|
![]() | Rotační osa řádu 2 | 2 | — |
![]() | Šroubová osa 2₁ | 2₁ |
Roviny kolmé k nákresu, přímky symetrie
| Symbol | Prvek | Značení | Vlastní translace |
|---|---|---|---|
![]() | Zrcadlová rovina; přímka zrcadlení v rovině | m | — |
![]() | „Osová“ skluzová rovina, skluz v rovině nákresu; skluzová přímka v rovině | a, b nebo c; g | translace podél přímky |
![]() | „Osová“ skluzová rovina, skluz směrem k pozorovateli | a, b nebo c | translace kolmé k nákresu |
![]() | „Dvojitá“ skluzová rovina (centrované buňky) | e | dva skluzy: podél přímky a kolmo k nákresu |
![]() | „Diagonální“ skluzová rovina | n | jeden skluz se dvěma složkami, podél přímky a kolmo |
![]() | „Diamantová“ skluzová rovina (dvojice rovin, centrované buňky) | d | podél přímky a kolmo; šipka ukazuje směr v nákresu, pro který je kolmá složka kladná |
U a, b, c a n závisí typ čáry na směru skluzu vzhledem k nákresu, nikoli na písmenu: tatáž tečkovaná čára je v jednom popisu rovinou c, v jiném rovinou n (R3̄c v hexagonálních nebo romboedrických osách).
Roviny rovnoběžné s nákresem
| Symbol | Prvek | Značení | Vlastní translace |
|---|---|---|---|
![]() | Zrcadlová rovina | m | — |
![]() | „Osová“ skluzová rovina | a, b nebo c | translace ve směru šipky |
![]() | „Dvojitá“ skluzová rovina (centrované buňky) | e | ve směru jedné nebo druhé šipky |
![]() | „Diagonální“ skluzová rovina | n | ve směru šipky |
![]() | „Diamantová“ skluzová rovina (dvojice rovin, centrované buňky) | d | ve směru šipky, tedy čtvrtina úhlopříčky plošně centrované buňky |
![]() | Zrcadlová rovina ve výškách a | m | — |
Tyto symboly se umísťují do levého horního rohu diagramu, rameny podél hran buňky. Zlomek h označuje dvojici rovin ve výškách h a h + ½; bez zlomku leží roviny ve výškách 0 a ½.
V Laue
Projekce z Tables se dívá na buňku ze strany, kam ukazuje zvolený směr, stejně jako diagramy: podél c míří a dolů a b doprava a šroubová osa se v ní otáčí ve stejném smyslu jako v Tables. Podržte chvíli ukazatel nad prvkem: bublina ho pojmenuje a uvede jeho směr, polohu () a vlastní translaci; překrývá-li se více prvků, vypíše je všechny.
Orbity, symetrie polohy a Wyckoffovy polohy
Teorie
Stabilizátor bodu (jeho symetrie polohy) je konečný a izomorfní s podgrupou . Wyckoffova poloha je množina bodů, jejichž stabilizátory jsou v konjugované. Je to sjednocení orbit, parametrizované 0 až 3 volnými souřadnicemi. Její četnost v konvenční buňce je . Písmena sledují pořadí Tables, od nejsymetričtější polohy (a) po obecnou polohu.
Volba písmena pro strukturu je definována jen až na automorfismus: euklidovský normalizátor některé polohy permutuje (například 4a a 4b ve Fm-3m). Dva popisy, které se takto liší, jsou tatáž struktura.
Vzorce
kde je počet uzlů konvenční buňky (1 pro P, 2 pro A, B, C a I, 3 pro R v hexagonálních osách, 4 pro F).
V Laue
Wyckoffovy polohy výpočetní jádro počítá z operací: stabilizátory, konjugace, afinní podprostory (body, přímky, roviny) modulo mřížka. Jejich písmena a orientované symboly pocházejí z referenční tabulky. Inspektor polohy uvádí její Wyckoffovu polohu, četnost a orientovanou grupu polohy (.3m, 4m.m). Atom přesouvaný v pohledu se přichytává ke speciálním podprostorům, které křižuje, a Zůstat na ho přinutí klouzat po jeho vlastním. Souřadnice zůstávají přesné.
Prvky, složení a hustota
Teorie
Obsah buňky dává vzorec, počet vzorcových jednotek a vypočtenou hustotu, první kontrolu struktury. Kovalentní poloměry dávají očekávanou délku vazby, součet poloměrů obou atomů, užitečnou k nalezení vazeb v neznámé struktuře.
Vzorce
V Laue
Periodická tabulka pokrývá prvky 1 až 103, s hmotností, konfigurací, Paulingovou elektronegativitou, kovalentním poloměrem (Cordero et al., 2008) a běžnými oxidačními čísly (data z pymatgen). Vzorec sleduje pořadí podle elektropozitivity, a Hillův systém, když struktura obsahuje uhlík. Nakreslené vazby spojují atomy, jejichž vzdálenost se blíží součtu kovalentních poloměrů; dva ionty stejného znaménka nejsou nikdy spojeny. Vazby, které vycházejí z buněk (krátké výběžky), jsou ve výchozím stavu skryté; vypnutím volby Skrýt vazby, které vycházejí z buněk se zobrazí, pro úplnou koordinaci.
Koordinační mnohostěny: vrcholy jsou sousedé vázaní k centrálnímu atomu (stejné kritérium jako u nakreslených vazeb, až po atomy o jednu buňku za hranicí zobrazené oblasti) a elektronegativnější než on; mnohostěn je jejich konvexní obal a jeho koplanární trojúhelníky se spojují do jediné stěny (čtverce krychle fluoritu). Výchozí středy: prvky, jejichž mnohostěny mají čtyři až osm vrcholů; tedy Ti, a ne Sr v SrTiO₃ (Sr má dvanáct O), V, a ne C v karbidu. Stěny se řadí podle hloubky spolu s atomy a vazbami.
Formáty struktur
V Laue
Nabídka Struktura čte a zapisuje několik formátů.
- CIF (core CIF): grupa se určuje nejprve podle množiny operací
_space_group_symop_operation_xyz(nebo_symmetry_equiv_pos_as_xyz), porovnané s 530 volbami os. Není-li k dispozici, Laue čte Hallův symbol, potom symbol HM. Souřadnice blízké zlomku s malým jmenovatelem se na něj převedou a atomy se usadí zpět ve svých speciálních polohách. - SHELX (
.ins,.res):LATTaSYMM, CELL, atomy. - POSCAR (VASP): všechny atomy buňky, bez symetrie. Laue hledá prostorovou grupu, jejíž orbity reprodukují atomy, a ponechá jeden atom na orbitu. Primitivní buňka centrované mřížky se načte tak, jak je, v menší grupě.
- Pouze pro zápis: rozšířený XYZ (ASE, Ovito), PDB (CRYST1) a CGD, síť, kterou čtou Systre a RCSR, aby pojmenovaly topologii.
Rovinné grupy, orbifoldy a dvoubarevné grupy
Teorie
17 rovinných grup jsou prostorové grupy dimenze 2: 5 Bravaisových mřížek, 10 bodových tříd. Conway a Thurston je popisují topologií faktorprostoru , orbifoldu. Jeho zápis vyjmenovává středy otáčení (číslice), zrcadla (*), rohy zrcadel, skluzy (×) a ucha (∘). Magic theorem dává podmínku, aby byl orbifold euklidovský: součet cen je přesně 2.
Dvoubarevné grupy (černobílé neboli Šubnikovovy) jsou dvojice , kde má v index 2: operace z vyměňují barvy. V rovině jich je 46. Vztahy grupa–podgrupa se stejnou buňkou (podgrupy translationengleiche) spojují grupy ztrátou prvků symetrie.
Vzorce
Ceny v orbifoldovém zápisu: 2 za ∘, 1 za × a za *, za střed otáčení řádu mimo zrcadlo, za roh zrcadel řádu .
V Laue
Rovinná dílna zobrazuje grupy v mezinárodním a orbifoldovém symbolu. Ukazuje fundamentální oblast, operace a Wyckoffovy polohy roviny i podgrupy a nadgrupy se stejnou buňkou. Dvě barvy volí podgrupu indexu 2; operace, které vyměňují barvy, jsou nakresleny červeně. Rozsah omezí kresbu na blok n × m buněk od počáteční buňky (u vlysu n buněk), oříznutý na okraji, pro obrázky a exporty. Umístěné motivy se chovají jako atomy v dílně Krystal: přichytávají se ke speciálním polohám a jejich četnost a symetrie polohy se kontrolují.

Grupy vlysů
Teorie
Sedm grup vlysů jsou diskrétní podgrupy izometrií roviny, které ponechávají invariantní přímku a jejichž translace tvoří . Zapisují se zde čtyřznakovým symbolem (p1, p1m1, p11m, p11g, p2, p2mm, p2mg), orbifoldem (∞∞, *∞∞, ∞*, ∞×, 22∞, *22∞, 2*∞) a Conwayovými jmény.
V Laue
Přepínač Dláždění | Vlys | Rozeta zpřístupní vlysy. Pás se kreslí ve výšce b.
Grupy rozet
Teorie
Konečné podgrupy jsou cyklické grupy a dihedrální grupy (Leonardova věta). Jejich řád není omezen. Jsou to bodové grupy roviny; deset z nich, které jsou krystalografické (n = 1, 2, 3, 4, 6), tvoří třídy rovinných grup.
V Laue

Dokument rozety nese grupu „rosette Cn“ nebo „rosette Dn“, s n od 1 do 24. Zobrazuje se v Schoenfliesově zápisu, v Hermannově–Mauguinově (8mm, 5m) a jako orbifold (8•, *8•). Polohy jsou v kartézských souřadnicích, poloměr obrazce je 1. Kontroly (kopie, symetrie polohy, počet motivů) jsou stejné jako v ostatních dílnách.
Kinematická teorie difrakce
Teorie
V Bornově aproximaci (jednoduchý rozptyl) je rozptýlená amplituda Fourierovou transformací rozptylové hustoty. U krystalu je tato hustota konvolucí mřížky s obsahem buňky: amplituda je nenulová jen v uzlech reciproké mřížky a má tam hodnotu strukturního faktoru. Atomový rozptylový faktor , kde , klesá s úhlem pro rentgenové záření (elektronový obal); pro neutrony je konstantní (koherentní rozptylová délka ). Izotropní tepelný pohyb přidává Debyeův–Wallerův faktor.
Systematická vyhasínání pocházejí z operací s nenulovou translací. Při centraci se násobí . Pro operaci vyhasínají reflexe, pro které a . Tyto podmínky, integrální, zonální a sériové, určují množinu slučitelných grup, nikoli jedinou grupu.
Měření dává a fáze ztrácí. Fourierova syntéza je vyžaduje; Pattersonova funkce, autokorelace hustoty, se bez nich obejde a ukazuje meziatomové vektory. Přímé metody a charge flipping získávají fáze pouze z intenzit; Laue je neimplementuje.
Vzorce
V Laue
U rovinných vzorů Laue počítá přes všechny rozptylující objekty v buňce, normalizovaný na . Reflexe vyhaslé kvůli symetrii jsou označeny kroužkem a uvádí se Laueho třída. Zvětšený pohled (přiblížení až ×64, přepočet viditelné oblasti) se exportuje do vektorového PDF a do CSV. Fourierova syntéza rekonstruuje motiv se skutečnými, nulovými nebo náhodnými fázemi a Pattersonova mapa ukazuje vektory mezi motivy.
Kvazikrystaly a modelové množiny
Teorie
Modelová množina (Meyer) se získá řezem a projekcí. Vyjdeme z mřížky v iracionální poloze a ponecháme body, jejichž kolmá projekce padne do okna . Má-li hranice nulovou míru, je difrakční spektrum čistě bodové. Píky leží v rovnoběžných projekcích duální mřížky, s amplitudou Fourierovy transformace okna. Fourierův modul má hodnost větší než dimenze: k indexování Penroseova difraktogramu jsou třeba 4 celočíselné indexy.
Penroseovo dláždění pochází ze (pětiúhelníková okna), Ammannovo–Beenkerovo ze (osmiúhelníkové okno). De Bruijnova metoda multimřížek je k řezu duální: jedna dlaždice na každý průsečík dvou soustav přímek. Rovnoměrné posunutí okna (fazonový stupeň volnosti) vytvoří lokálně nerozlišitelné dláždění, až na překlopení dlaždic. Penroseova inflace má faktor , Ammannova–Beenkerova .
Viditelné body mřížky, s nesoudělnými souřadnicemi, tvoří slabě modelovou množinu. Není to Delonova množina (má libovolně velké díry), ale její difrakce je čistě bodová (Baake, Moody a Pleasants, 2000).
Vzorce
-volné body (: viditelné body), hustota a Braggovy intenzity v bodech se jmenovatelem nedělitelným žádnou -tou mocninou:
V Laue
Dílna sestavuje tři dláždění metodou multimřížek (5, 4 a 6 soustav přímek) a Penroseovo také inflací. Posuvníky Fazon posouvají mřížky a Kolmý prostor ukazuje obraz každého vrcholu v . Difrakce se počítá na vrcholech: Braggovy píky, nebo mapa intenzity v logaritmické stupnici. Dekorace (Penroseovy oblouky, proplétání girih, de Bruijnovy pásy) a návrhář dlaždic patří k ornamentu; difrakci vrcholů nemění.

Laueho metoda
Teorie a model
Nehybný monokrystal je ozářen bílým zářením, od do . V Ewaldově konstrukci jsou současně přítomny všechny koule o poloměru ležící mezi těmito mezemi. Každý uzel reciproké mřížky, který leží mezi nejmenší a největší koulí, difraktuje tu vlnovou délku, jejíž koule jím prochází. Směr difraktovaného svazku závisí jen na směru : harmonické se překrývají v jedné skvrně, s . Roviny zóny s osou difraktují na kuželi s osou . Na rovinném filmu tento kužel vykreslí elipsu při průchodu a hyperbolu při zpětném odrazu.
Friedelův zákon činí lauegram centrosymetrickým v intenzitách, mimo anomální rozptyl. Jeho symetrie je podgrupa Laueho třídy, která zachovává směr svazku: 4mm podél [001] pro , 3m podél c pro . Metoda tak určí jednu z jedenácti Laueho tříd a dá orientaci, nikoli však absolutní intenzity: každá skvrna mísí několik vlnových délek a několik harmonických.
Model v Laue předpokládá ploché spektrum v pásmu, nepolarizovaný svazek a žádnou absorpci, extinkci ani mozaicitu: skvrny jsou bodové. Intenzita skvrny je součtem, přes její harmonické přítomné v pásmu, násobeného polarizačním faktorem a Lorentzovým faktorem Laueho metody, . Intenzity jsou normovány na nejsilnější skvrnu.
Inverzní úloha dává orientaci. Skvrna v na filmu ve vzdálenosti určuje směr difraktovaného paprsku. Normála odrážejících rovin je rovnoběžná s , protože . Její průměty do , a jsou úměrné , , , neboť . Dostupný je jen směr : , a tedy ani , zůstávají neznámé. K indexování se úhly mezi normálami, spočtené pomocí metrického tenzoru reciproké mřížky, porovnávají s úhly modelu. Dvě indexované skvrny pak stačí k určení orientační matice (Busing a Levy, 1967). Při zpětném odrazu se úhly tradičně odečítají z Greningerovy sítě.
Vzorce
V Laue
Svazek míří ve směru pohledu, od 0,25 do 2,5 Å. Laue spočítá jednou pro každou strukturu všechny roviny s nesoudělnými indexy , s pro každou harmonickou, pro niž . Rozptylové faktory jsou podle Waasmaiera a Kirfela, s = 0,5 Ų. Reflexe vyhaslá symetrií se počítá jako nula. Otočení pohledu přepočítá jen geometrii. Film je rovinný, o straně 100 mm, ve vzdálenosti = 40 mm; skvrny slabší než 10−3 nejsilnější se vynechávají. Testy ověřují symetrii 4mm NaCl podél [001] v obou geometriích, symetrii 3m (nikoli 6mm) křemene podél c, Braggův zákon každé harmonické a polohu . Zvětšený lauegram nastavuje záření (rentgenové, λmin = 12,398/kV Å podle Duaneho–Hunta; nebo neutrony, s koherentními rozptylovými délkami a bez polarizačního faktoru), λmax a D; najetí na skvrnu ukáže hkl, harmonické s jejich λ, 2θ, d a intenzitu a tabulka skvrn se exportuje do CSV. Souřadná soustava filmu je soustava pohledu: při pohledu podél [u v w] je nahoře c (nebo b podél c) a vpravo je nahoře × (−n̂). Tutor klade nad tímto modelem tři otázky: symetrii lauegramu podél osy (podgrupu Laueho třídy, která ponechává svazek na místě), odchylku 2θ skvrny a indexy skvrny v (x, y).

Vypočtený práškový difraktogram
Teorie a model
Pro ideální prášek (náhodné orientace, krystality bez extinkce a bez diferenciální absorpce) je integrální intenzita linie součtem reflexí se stejným . Násobí se Lorentzovým-polarizačním faktorem nepolarizovaného svazku. Laue nepoužívá faktor monochromátoru a nemodeluje přednostní orientaci, absorpci ani extinkci. Linie sdružuje reflexe se stejným , ekvivalentní symetrií nebo náhodně splývající; její četnost je počet přítomných reflexí. Dublet Kα₂ se přidává s poměrem intenzit 0,5.
Vzorce
V Laue
Difraktogram pod pohledem se přepočítá při každé změně. Zvětšený prohlížeč nastavuje záření (Kα₁ anod Cu, Co, Mo, Cr a Ag, volná vlnová délka, nebo neutrony), vlnovou délku, Kα₂, celkové , šířku a 2θmax. Tabulka linií u každé nulové reflexe uvádí, zda je vyhaslá kvůli symetrii (centrace, šroubová osa, skluz), nebo náhodně vyrušená polohami atomů (222 diamantu). Identické body nastaví bez poklesu: zůstane jen geometrický faktor mřížky a poloh.

Upřesňování profilu na měření
Model
Laue upřesňuje profilovou část Rietveldova upřesňování. Integrální intenzity jsou dány strukturou dokumentu: polohy atomů a se neupřesňují. Volné parametry jsou škála, nula, posun vzorku (geometrie Bragg–Brentano), pozadí, šířky, poměr směsi, asymetrie a buňka. Minimalizace je typu Levenberg–Marquardt, ve dvou průchodech, s vahami (, není-li dodána směrodatná odchylka).
Vzorce
kde , , je nula a posun vzorku.
Asymetrie podle Bérara a Baldinozziho (1993), kde , , :
Čebyševovo pozadí na měřeném rozsahu, :
Faktory shody:
V Laue
Čtené formáty: .xy, .xye, .dat a CSV (2θ, I, σ), práškový CIF (_pd_meas_*) a GSAS (STD, ESD). Zaškrtnou se parametry k uvolnění a omezí se rozsah 2θ, pak Zpřesnit spustí upřesňování na pozadí. Výsledek udává , , a buňku; Použít buňku ji zapíše do dokumentu. Ověření: skutečné měření NIST SRM 660 (LaB₆, Cu Kα₁ + Kα₂, výukové materiály GSAS-II), upřesněné od 40 do 125°; certifikovaná buňka je nalezena s přesností 3 × 10−4 Å.
Hledání píků a indexování
Teorie
Indexování hledá pozitivně definitní kvadratickou formu , která s celočíselnými indexy reprodukuje pozorované . Soustavy s jedním nebo dvěma parametry se řeší pomocí přípustných tvarů: součty tří čtverců mimo pro kubickou soustavu, součty dvou čtverců pro tetragonální, Löschianova čísla pro hexagonální. Kvalita se měří pomocí (de Wolff, 1968).
Vzorce
V Laue
Píky jsou maxima vyhlazené intenzity, nejméně 6 σ nad pozadím. Prvních 20 se indexuje v kubické, tetragonální, hexagonální a ortorombické soustavě (monoklinická ani triklinická se neprohledává). Tolerance je 0,03° u každého 2θ, během hledání rozšířená o 0,15°, aby připustila posun nuly. Hrany jsou omezeny na 20 Å a objem na 2000 ų. Méně symetrická soustava se prohledává, jen pokud symetričtější nedají žádnou buňku s . Řešení jsou seřazena podle , na prvních místech ta, která indexují všechny linie kromě nejvýše jedné. Pro zvolenou buňku se navrhnou rodiny prostorových grup slučitelných s chybějícími reflexemi, od nejvíce po nejméně omezující.
Pásové struktury a absorpce
Brillouinova zóna a cesty
Brillouinova zóna je Wignerova–Seitzova buňka reciproké mřížky, ohraničená rovinami souměrnosti nejkratších reciprokých vektorů. Laue se řídí prací Setyawana a Curtarola (2010): pro každý typ mřížky a pro jeho varianty podle poměrů parametrů (BCT1 a 2, ORCF1 až 3, RHL1 a 2…) stanovují body s vysokou symetrií, jejich jména a obvyklou cestu. Přímky nesou svá obvyklá jména (Δ, Λ, Σ, Z, Q, S…). Pro monoklinickou a triklinickou soustavu je cesta zjednodušená: Γ a středy tří nejkratších reciprokých vektorů.
Tři modely
- Prázdná mřížka. : rovinné vlny složené do zóny.
- Empirický pseudopotenciál Cohena a Bergstressera (1966) pro čtrnáct polovodičů se strukturou diamantu nebo sfaleritu. Symetrické a antisymetrické formfaktory se berou při . Báze rovinných vln, , se volí pro každé k a diagonalizaci provádí LAPACK. Si: nepřímý zakázaný pás 0,82 eV (naměřeno 1,12 eV), minimum vodivostního pásu v 85 % úseku Γ–X. GaAs: přímý zakázaný pás 1,43 eV (1,42 eV).
- Virtuální krystal (Nordheim, 1931) pro slitiny, jejichž sloučeniny jsou v tabulce: formfaktory V_S a V_A jsou průměrem formfaktorů sloučenin, váženým součiny podílů na obou pozicích (In₁₋ₓGaₓAs: (1 − x) InAs + x GaAs; u kvaternární slitiny její čtyři binární sloučeniny), a stejně tak μ spin-orbitální vazby. Buňka se řídí Vegardovým zákonem mezi mřížkovými parametry naměřenými při pokojové teplotě (Madelung, 2004). Kontroly: přechod od údolí Δ k údolí L v Si₁₋ₓGeₓ kolem x = 0,93 (naměřeno 0,85; Braunstein, Moore a Herman, 1958); od Γ k X v GaAs₁₋ₓPₓ kolem x = 0,36 (naměřeno 0,45); In₀.₅₃Ga₀.₄₇As, 0,91 eV proti naměřeným 0,75 eV. Meze: neuspořádanost se zanedbává, a proto je prohnutí zakázaného pásu příliš slabé (dávají ho „speciální kvazináhodné“ supercely; Zunger et al., 1990); jediná sada fononů; AlAs v tabulce chybí, takže AlₓGa₁₋ₓAs má jen Vegardův zákon a těsnou vazbu.
- Těsná vazba s Harrisonovými univerzálními parametry (1999). Každý atom nese své orbitaly s a p, přechodné kovy navíc d, s Mannovými atomovými energiemi. Přeskoky jsou mezi s a p, s a pro d, rozdělené podle tabulky Slatera a Kostera (1954). Nejbližší sousedé se počítají celí, pak slupky až do dvojnásobku této vzdálenosti, tlumené faktorem , kde . Počet valenčních elektronů se řídí skupinou. Zaplnění na síti 16³ rozlišuje kov, polokov (pásy blíže než 0,1 eV od sebe) a izolant. Bez překryvu orbitalů, bez Madelungova posunu a bez spinu: zakázané pásy iontových krystalů a oxidů vycházejí příliš široké (NaCl: 9,0 eV místo 8,5; SrTiO₃: 5,3 eV místo 3,2).
Hustota stavů a optika
Hustota stavů se počítá na síti 16³ redukované bodovou grupou a obrácením času a vyhlazuje se gaussiány. Imaginární část dielektrické funkce vychází z maticových elementů hybnosti mezi valenčními a vodivostními pásy; v těsné vazbě jsou to Peierlsovy elementy . Integruje se tetraedrovou metodou (Blöchl, Jepsen a Andersen, 1994) s lokálním zjemněním u hrany. Síť se zjemňuje z 12³ až na 28³ do konvergence: ε₁(0) na 1 %, ε₂ na 3 % svého maxima, hrana na 0,03 eV. ε₁ plyne z Kramersových–Kronigových relací, z ní pak n, κ, α a R. Taucův graf prokládá přímku závislostí pro přímý zakázaný pás a pro nepřímý, mezi hranou − 0,05 a hranou + 0,4 eV. Nůžky zvedají vodivostní pásy o hodnotu Δ a maticové elementy se opravují, jak navrhují Levine a Allan (1989). Křemík: ε₁(0) = 11,2 (naměřeno 11,7).
Vzorce
V gaussových jednotkách, s faktorem 2 za spin:
Nůžky (Levine a Allan):
Spin-orbitální vazba
Spin elektronu se váže s jeho orbitálním momentem: v Γ se vrchol valenčního pásu, který má charakter p, štěpí na Γ₈ (j = 3/2, čtyři stavy) a Γ₇ (j = 1/2, dva stavy), níže o Δ₀, od 0,044 eV v Si po 0,95 eV v CdTe; v L činí štěpení Δ₁ asi dvě třetiny Δ₀. Bází se stávají spinory: každý pás nese už jen jeden elektron a pásů je dvakrát více. V pseudopotenciálu má Weiszův člen, ve tvaru podle Chelikowského a Cohena (1976), sílu μ přizpůsobenou naměřenému Δ₀; Δ₁ předpovídá bez dalšího nastavování (GaAs 0,21 eV oproti naměřeným 0,22, InSb 0,50 oproti 0,50). V těsné vazbě dostává každý atom člen λ L·S na svých orbitalech p, s λ úměrným konstantě ζ_np volného atomu, získané z jeho naměřené jemné struktury (databáze NIST); jediný faktor, 1,54, přizpůsobený na třinácti polovodičích, dává Δ₀ s přesností 15 %.
Vzorce
Fermiho plocha
Pro kov v těsné vazbě (Fermiho hladina daná spočtením elektronů na síti 16³) nebo pro volné elektrony (, kde n jsou valenční elektrony s a p na jednotku objemu: 1 pro Cu, Ag, Au a alkalické kovy, 2 pro Mg, Zn a železo, 3 pro Al…) se pásy počítají na kubické síti 31³ bodů, která pokrývá zónu. Každá malá krychle se rozdělí na šest tetraedrů, v nichž se E interpoluje lineárně: plocha E = E_F je v nich trojúhelník nebo čtyřúhelník (marching tetrahedra, bez nejednoznačných případů). Každý průsečík se zpřesní přímo na pásu dvěma kroky metody regula falsi; trojúhelníky se ořežou na stěnách zóny (Sutherland–Hodgman) a orientují se podle gradientu E, směrem k prázdným stavům. Obsazená část každého pásu se počítá na síti 20³ primitivní buňky reciproké mřížky, jejíž objem je přesně objem zóny. Kontroly: volná koule mědi má poloměr k_F = 1,36 Å⁻¹ a plochu 4πk_F²; její obsazené pásy nesou jeden elektron, pásy hliníku tři, pásy mědi v těsné vazbě jedenáct, s přesností na 1 %; v těsné vazbě se plocha mědi dotýká osmi stěn {111}, v bodech L.
V Laue
Pásová struktura (na kartě Vlastnosti) umístí vedle pohledu malý diagram. Zvětšený prohlížeč ukazuje zónu prostorově, pásy se zakázaným pásem a jeho povahou, hustotu stavů a pro polovodič nebo izolant kartu Absorpce (ε₁ a ε₂, n a κ, α, R, Tauc). Metodu lze zvolit: pseudopotenciál, je-li krystal v tabulce, těsnou vazbu pro jakýkoli krystal, který má atomy, prázdnou mřížku vždy. Přepínač Spin-orbitální vazba přidává spin k prvním dvěma. Naměřený zakázaný pás nastaví nůžky na hodnotu podle Madelunga (2004). Pásy, hustota stavů a spektrum se exportují do CSV, grafy do PNG nebo PDF. Tytéž výpočty lze provést z příkazové řádky (laue bands, laue optics) a jejich výstupy slouží jako reference pro verzi pro Windows.
Nůžky posunou spektrum jako celek, ε₂(E) → ε₂(E − Δ), jak plyne z korekce Levina a Allana: přechody se roztřídí jednou, bez nůžek, a každá poloha posuvníku je jen posune a znovu spočítá Kramersův–Kronigův integrál. V těsné vazbě vstupují do spektra všechny prázdné pásy (až 16), počítané nejméně do hrany + 6 eV (jinak do 10 eV); zjemnění kolem hrany se zmenší, když její minima pokrývají víc než 5 % zóny (ploché pásy jako u kalcitu), a nad čtvrtinou se vynechá. Výpočet ukazuje mřížku, na které je, a lze ho zastavit.
Spektrum je tenzor: každý přechod ukládá Re(q_a q_b*) jako šest složek, které se pak průměrují přes rotace bodové grupy (J̄ = Σ_R R J Rᵀ / |G|, přesně i s čtyřstěny); hlavní osy jsou osy ε₁(0) − 1 ∝ Σ J/E³ a Polarizace promítá na jednu z nich před nůžkami a Kramersovými–Kronigovými relacemi, bez nového výpočtu. Indexy při 589 nm z modelu Bodové dipóly (polarizovatelnosti Tessmana, Kahna a Shockleyho, lokální pole Ewaldovými součty) a z modelu Pásy, s korekcí zakázaného pásu byly porovnány s měřením na třinácti krystalech: bodové dipóly do 4 % u iontových izolantů se zakázaným pásem od 5 eV, pásy o 2 až 7 % níž u polovodičů a asi o 20 % níž u rutilu a SrTiO₃ (minimální báze, bez lokálního pole). Pravidlo, které z toho plyne, označuje model Doporučeno: bodové dipóly, když jsou všechny ionty v tabulce a pás dosahuje 5 eV, jinak pásy; na všech třinácti volí ten bližší. Pásy dávají znaménko nₑ − nₒ správně u pěti jednoosých krystalů, bodové dipóly u dvou. Vnitroatomové dipólové členy (Pedersen et al. 2001) byly vyzkoušeny: s Harrisonovými univerzálními parametry vzdalují všechny krystaly od měření a zůstávají vypnuté. Z příkazové řádky: laue indices.
Disperze: každá naměřená křivka je publikovaný vzorec (Sellmeier a příbuzné tvary z databáze refractiveindex.info, koeficienty beze změny), který vrací index z tabulky s přesností 0,002 při 589,3 nm. V_d = (n_d − 1)/(n_F − n_C) u čar 587,6, 486,1 a 656,3 nm. Bodové dipóly dávají jen jeden index, a tak je jejich disperze jediný oscilátor podle Wempla a DiDomenica, n² − 1 = E_d E₀/(E₀² − E²), procházející tímto indexem při E₀ přizpůsobeném křivce pásů; zobrazený Sellmeier je totéž jinak zapsané (B = E_d/E₀, C = (hc/E₀)²). Na třinácti krystalech je V_d do 20 % u 11 paprsků ze 14; CsCl, řádný paprsek kalcitu a ZnS se liší o 30–41 %. Oscilátor přizpůsobený měření a pásům ukazuje, co pásům chybí: E₀ do 8 % u 11 paprsků z 16, ale síla E_d je v iontových krystalech a oxidech titanu o 37 až 61 % slabší — právě ona nechává rutil a SrTiO₃ 20 % pod měřením. Wemplovo empirické pravidlo E_d = β N_c Z_a N_e, vyzkoušené jako třetí model, spraví řádný paprsek rutilu, ale u SrTiO₃ přestřelí o 18 % a u tří jednoosých krystalů obrátí znaménko dvojlomu: nenabízí se. Z příkazové řádky: laue dispersion.


Velikost prohlížeče lze měnit a každý z jeho grafů lze zvětšit: tažením rámečku s ⌥ se ohraničená oblast zvětší (plochý rámeček zvětší jen jednu osu), tažení bez ⌥ nebo posouvání dvěma prsty posouvá zvětšený graf, kolečko myši zvětšuje pod ukazatelem a sevření prstů kolem středu, ⌥ s posouváním nebo tlačítka + a − v rohu zvětšují jen na výšku, dvojklik nebo tlačítko v rohu vrátí celý graf; na iPadu prst posouvá a sevření prstů zvětšuje. Hustota stavů sleduje energetickou osu pásů.
Fonony: model pružin
Model
Laue počítá kmity v harmonické aproximaci Borna a von Kármána. Energie je součtem členů , invariantních vůči translaci: akustické sumační pravidlo je tedy splněno z konstrukce. Tvar je Keatingův (1966): pružina pro protažení α na každé vazbě a pružina pro ohyb β na každém úhlu mezi dvěma vazbami téhož atomu.
- Keating, Martinovy parametry (1970), nafitované na elastické konstanty, pro Si, Ge, GaP, GaAs, GaSb, AlAs, AlSb, InP, InAs a InSb (čtyři sousedé). Si: 16,5 THz v Γ (naměřeno 15,5); v X LA = LO 12,9 (12,3) a TO 14,5 (13,9). Větve TA vycházejí v X a L příliš vysoko (7,7 THz místo 4,5), což je známá vada modelu.
- Univerzální pružiny pro jakýkoli jiný krystal, na první sféře sousedů (až do 1,2násobku nejkratší vzdálenosti mezi dvěma atomy kovu): podle povahy vazby. Kovalentní: = 48,5 N/m, = 2,35 Å, = 4, β = 0,28 α. Kovová: kalibrována na maximum mědi v X (7,25 THz), bez ohybu; dva kationty iontového krystalu nejsou vázány.
- Tuhé ionty (Kellermann, 1940), je-li vazba iontová (elektronegativity se liší alespoň o 1,7): formální náboje (anion v obvyklém oxidačním čísle, kationty v nejvyšším, upravené na neutralitu), coulombovské síly sečtené Ewaldovou metodou a Bornovo–Mayerovo odpuzování mezi nejbližšími sousedy, radiální i tečné; λ je určeno rovnováhou krystalu při rovnoměrné dilataci a ρ = 0,3036 Å je kalibrováno na mód TO chloridu sodného v Γ (4,92 THz). Člen je stíněn ε∞ (hodnota naměřená pro běžné krystaly, jinak 2,5); v Γ se jeho limita řídí směrem, z něhož cesta přichází. NaCl: LO 7,4 THz (naměřeno 7,9); CaF₂: TO 7,6 (7,7), LO 12,9 (14,0); CsCl: TO 2,9 (3,0). Kubický SrTiO₃ je v R nestabilní: jde o rotaci oktaedrů, která ho pod 105 K mění na tetragonální. Formální náboje nadhodnocují nejvyšší módy oxidů.
- Polární polovodiče podle Martina (GaAs, InP…): pouze dipólový člen, s Bornovým efektivním nábojem a ε∞ (GaAs: 2,07 a 10,9; LO − TO = 0,56 THz, naměřeno 0,53).
- Vrstvy (atom, jehož všechny vazby leží v jedné rovině): člen proti ohybu mimo rovinu, C = 0,586 α, a pružiny 0,911 N/m k nejbližším atomům sousedních vrstev, kalibrované na grafitu (B2g mimo rovinu, 26,1 THz; smykový mód E2g, 1,26 THz).
Vzorce
Keating v Martinově konvenci (, ) a dynamická matice:
V Laue
Karta Fonony prohlížeče kreslí 3N větví podél cesty Setyawana a Curtarola a hustotu stavů kmitů (síť 16³ redukovaná symetrií, tři módy na atom), v THz, cm⁻¹ nebo meV. Pro univerzální pružiny a tuhé ionty násobí posuvník všechny tuhosti krátkého dosahu. Nestabilní mód se kreslí pod nulou. laue phonons udává také náboje, ε∞, λ a limitu LO v Γ podél [100]. Větve a hustota se exportují do CSV; laue phonons dává frekvence v bodech zóny.
Světlo: infračervená oblast, Raman a indexy lomu
Aktivity v Γ
Módy v Γ jsou vlastní vektory dynamické matice při q = 0 (bez neanalytického členu: frekvence TO). Degenerované módy, s přesností 10⁻⁶, tvoří podprostory W. Jejich aktivita plyne z charakterů, bez tabulky grupy: operace prostorové grupy působí na posunutí prostřednictvím Γ(g) (kartézská rotace a permutace atomů primitivní buňky) a počítá se násobnost vektorové reprezentace (dipól: infračervená) a jejího symetrického čtverce (polarizovatelnost: Raman). Ověření: Si F2g jen Raman, NaCl F1u jen infračervená, CaF₂ jeden mód od každého, GaAs F2 oba, korund 7 ramanovských a 6 infračervených módů (Porto a Krishnan, 1967), vzájemné vyloučení ve všech centrosymetrických krystalech.
Infračervená oblast
Síla oscilátoru módu plyne z jeho efektivního náboje , s Bornovými náboji: formálními pro tuhé ionty, tabelovanými pro Martinovy polovodiče. Odrazivost se počítá při kolmém dopadu, s útlumem γ = 0,02 ω_TO. NaCl: ε(0) = 5,3 (naměřeno 5,9), pás reststrahlen od 164 do 246 cm⁻¹ (164 až 264). Korund: ε(0) = 9,8 kolmo k c a 11,3 rovnoběžně s c (naměřeno 9,4 a 11,6).
Vzorce
Indexy lomu ve viditelné oblasti: bodové dipóly
Každý iont nese elektronovou polarizovatelnost α (Tessman, Kahn a Shockley, 1953; Pauling, 1927; polarizovatelnost O²⁻, 1,30 ų, je kalibrována na řádný index lomu kalcitu). Pole působící na iont je makroskopické pole plus pole všech ostatních dipólů, sečtené Ewaldovou metodou bez členu q = 0 (který obsahuje Lorentzovo pole); řeší se , poté . NaCl: 1,542 (1,544); CaF₂: 1,404 (1,434); kalcit: nₒ 1,658, nₑ 1,54 (1,486), záporný dvojlom reprodukovaný ze dvou třetin; korund 1,72 (1,76); křemen 1,51 (1,55). Model selhává u titaničitanů (1,7 místo 2,4 až 2,9): jejich vazby jsou na bodové dipóly příliš kovalentní. Optická třída plyne z krystalové soustavy.
Barevná centra
Barevné centrum nemění symetrii, se kterou Laue počítá: přidává jen absorpční pásy gaussovského tvaru v energii. Cr³⁺ (d³) v oktaedrické poloze se řídí Tanabeho–Suganovým diagramem, s Dq a B naměřenými pro rubín (1810 a 650 cm⁻¹) a smaragd (1610 a 780 cm⁻¹), jinde Dq ∝ R⁻⁵ vztaženo k rubínu; šířky 0,33 eV (⁴T₂) a 0,60 eV (⁴T₁). Rubín: 2,24 a 3,07 eV (naměřeno 2,23 a 3,05). F-centrum: Mollwoův–Iveyův zákon, d je vzdálenost k nejbližšímu kationtu; NaCl 2,61 eV (2,65), KCl 2,15 (2,3), šířka 0,18 E. Tabelované pásy (Burns, 1993; Nassau, 2001): Fe²⁺–Ti⁴⁺ safíru, Fe²⁺ akvamarínu, NV⁻ diamantu, Fe³⁺. Odrůdy křemene (Rossman, 1994): ametyst, centrum [FeO₄]⁰ při 545 a 357 nm; záhněda, centrum [AlO₄]⁰ kolem 450 a 620 nm s absorpcí rostoucí k ultrafialové oblasti; citrín, přenos náboje O → Fe³⁺ kolem 375 nm, jehož chvost pohlcuje modrou; růženín, široký pás kolem 500 nm. Každý pás má v nabídce uvedenou svou vlnovou délku, vedle hladin v prohlížeči pásů a jako značku na absorpční křivce. Barva: propustnost , kolorimetrické funkce CIE 1931 v analytické aproximaci Wymana, Sloana a Shirleyho (2013), černé těleso při 6504 K pro D65, sRGB vyvážené na bílou.
Vzorce
Ostatní ionty přechodných kovů se řídí stejnými diagramy v uzavřeném tvaru, s Dq a B přizpůsobenými naměřeným pásům: pásům hydratovaného iontu [M(H₂O)₆]ⁿ⁺ (Lever, 1984), není-li nic lepšího, pásům v korundu, byly-li naměřeny (McClure, 1962). d¹ a d⁶ (Ti³⁺, Fe²⁺) a d⁹ (Cu²⁺) mají jen jeden spinově povolený pás, při 10 Dq, který Jahnův–Tellerův jev štěpí na dva: Ti³⁺ v korundu, 18 450 a 20 300 cm⁻¹ (542 a 493 nm). Základním stavem d² (V³⁺) je ³T₁(F), smíšený s ³T₁(P): v korundu (Dq 1870, B 620 cm⁻¹) 17 400 a 25 400 cm⁻¹ oproti naměřeným 17 400 a 25 200. V poloze se čtyřmi sousedy je pole 4/9 pole oktaedru a iont s n elektrony se řídí diagramem oktaedru pro 10 − n: Co²⁺ (d⁷) v tetraedru se chová jako d³ a jeho ν₃ kolem 17 200 cm⁻¹ (582 nm) dává kobaltovou modř. Převedena zpět do oktaedru (Dq × 9/4) předpovídá táž sada parametrů pásy [Co(H₂O)₆]²⁺: 8000 a 19 000 cm⁻¹ oproti naměřeným 8100 a 19 400. Ionty d⁵ (Mn²⁺, Fe³⁺) nemají žádný spinově povolený pás; mezi ionty nejsou.
Dichroismus. V jednoosém krystalu závisí absorpce na polarizaci. Pro rubín bere Laue pásy naměřené Cronemeyerem (1966): E ⊥ c při 558 a 412 nm, E ∥ c při 543 a 398 nm, s jejich účinnými průřezy (22,8 a 22,5 × 10⁻²⁰ cm² oproti 7,2 a 38,1). U modrého safíru se pás Fe²⁺–Ti⁴⁺ posouvá z 580 nm (E ⊥ c) na 700 nm (E ∥ c) a jeho šířka je asi 250 nm (Dubinsky et al., 2020); zdroj neuvádí jeho účinný průřez pro E ∥ c, který je proto vzat stejný. Nastavená optická hustota zůstává hustotou pro nepolarizované světlo, průměrem obou: rubín vychází purpurově červený pro E ⊥ c a oranžově červený pro E ∥ c, safír fialově modrý a modrozelený, jako v dichroskopu.
Koncentrace. S účinným průřezem σ naměřeným v maximu pro E ⊥ c (korund: Cr³⁺ 1,62 × 10⁻¹⁹ cm² při 560 nm, V³⁺ 1,0 × 10⁻¹⁹ cm² při 580 nm, Fe²⁺–Ti⁴⁺ 1,94 × 10⁻¹⁸ cm² při 580 nm; Dubinsky et al., 2020) dává optická hustota na referenční tloušťce d = 5 mm objemovou hustotu center n, vztaženou k počtu atomů na cm³ krystalu. Rubín s optickou hustotou 2 tak obsahuje asi 800 ppma chromu. U Fe²⁺–Ti⁴⁺ je σ účinný průřez párů na atom železa, při asi 4700 ppma železa: klesá, když železa ubývá, a koncentrace je jen řádový odhad.
Vzorce
V Laue
Karta Infračervená a Raman prohlížeče ukazuje tabulku módů, odrazivost (E ⊥ c a E ‖ c pro jednoosý krystal), optickou třídu, indexy lomu, ε∞ a ε(0). Na příkazové řádce: laue infrared. Omezení: kalcit zůstává nestabilní na hranici zóny a beryl s těmito tuhými ionty nedrží; aktivita jejich módů v Γ je přesto správná.
Barevná centra dokumentu jsou vidět také v prohlížeči pásů. Jejich hladiny, ploché, protože centrum je lokalizované, se kreslí do zakázaného pásu s jednou šipkou pro každý přechod a jejich píky se přičítají k hustotě stavů, zvětšené: skutečná váha centra je jeho koncentrace, několik miliontin. Rozestup hladin je energie přechodů; jejich poloha v zakázaném pásu je konvence, nikoli výpočet. Hladina 2p F-centra leží 0,15 eV pod vodivostními pásy (tepelná hloubka, kterou pro KCl udávají Mott a Gurney), 1s o pod ní; pro Cr³⁺ a tabelované pásy je základní hladina tam, kam ji umístí posuvník, ve výchozím stavu uprostřed zakázaného pásu. Stavy Cr³⁺ (⁴A₂, ⁴T₂, ⁴T₁) jsou mnohoelektronové termy, kreslené jako hladiny. Pro Cr³⁺ se kreslí také hladina ²E, při naměřené energii čáry R₁ (694,3 nm v rubínu, 683,0 nm ve smaragdu, jinde hodnota rubínu): čerpání do ⁴T₂ a ⁴T₁ se nezářivě vrací do ²E (vlnitá šipka), metastabilního stavu s dobou života asi 3 ms, v němž se ionty hromadí a z něhož vychází čára R do ⁴A₂ (červená šipka), čára Maimanova rubínového laseru (1960). Přechod ⁴A₂ → ²E mění spin: je tisíckrát slabší než pásy ⁴T, a do absorpce proto nevstupuje. Na kartě Absorpce se jejich pásy přičítají pod hranu: s d = 5 mm, tloušťkou broušeného kamene, poté a ε₂ se zvětší o 2nκ; ε₁ se neopravuje, protože podíl center na ε₂ je řádu 10⁻⁵. Stupnice α pak sahá až k 0,1 cm⁻¹.
Zeemanův jev čar R rubínu, pole B podél c. Základní stav ⁴A₂ (S = 3/2) se štěpí jako , g∥ = 1,9817 a 2D = −11,493 GHz, s dubletem ±3/2 nejníže (Sewani et al., 2020); hladiny Ē (čára R₁) a 2Ā (R₂, o 29 cm⁻¹ výše) se každá štěpí na dvě, ±½ g μ_B B, s |g∥(Ē)| = 2,44 a g∥(2Ā) = 1,46 (Gen et al., 2020). Povolené složky a jejich relativní intenzity se řídí prací Sugana a Tanabeho (1958), podle tabulky v článku Gen et al.; čáry σ jsou zhruba sedmkrát intenzivnější než π, podle jejich experimentálního odhadu. Posuvy jsou v cm⁻¹ od každé čáry, μ_B = 0,4669 cm⁻¹/T; v nulovém poli je každá čára už dvojitá, s rozestupem 0,38 cm⁻¹ (2D).
Teplota: termodynamika mřížky
Harmonická aproximace: módy z oddílu Fonony (tytéž pružiny, tuhost 1) na síti bodů q přes celou Brillouinovu zónu, vystředěné v Γ, aby se zachovala symetrie krystalu (12³ q do 4 primitivních atomů, 8³ do 16, 6³ nad tím), bez samotného Γ: akustické módy tam nemají frekvenci a optické módy iontového krystalu tam závisejí na směru, ze kterého se přichází. Každý mód je kvantový oscilátor. Na atom: , , , x = hν/k_BT, součty vážené 1/N_q a dělené počtem atomů. Nestabilní módy (imaginární frekvence) se vyřazují a počítají.
Debyeova teplota: při T ta, pro kterou Debyeův model dává stejné C_v, , invertováno bisekcí; za vysoké teploty (druhý moment). Výchylky: , s vlastními vektory dynamické matice vážené hmotnostmi. Kvůli přesnosti při nízkých frekvencích coth y = 1/y + (coth y − 1/y): první člen, úměrný T/ω², se sčítá přesně, druhý, regulární, po frekvenčních intervalech (600). B = 8π²U_iso, průměr přes atomy jednoho prvku; prvek, který ve fononech chybí (druhý prvek polohy slitiny), dostane průměr ostatních. Lindemannův poměr: nejpohyblivějšího atomu dělené nejkratší meziatomovou vzdáleností.
Kontroly: C_D → 3k_B a zákon T³, ; S = −∂F/∂T a U = F + TS; B ∝ T nad θ; izotropní tenzor v kubickém krystalu; žádný nestabilní mód v NaCl. Měď: θ_D = 321 K při 30 K a 318 K za vysoké teploty (naměřeno 343 K), B(300 K) = 0,48 Ų (0,55, Flinn et al., 1960); NaCl: θ_D = 274 K (321); CaF₂: B = 0,44 a 0,76 Ų pro Ca a F (0,47 a 0,68); křemík: 620 K při 30 K (645), příčné módy Keatingova modelu příliš tuhé; diamant: 1910 až 1970 K (2230). Síť je složena do (−½, ½]: Coulombův součet iontového krystalu je periodický jen až na své oříznutí a q zapsané daleko od Γ by vyšlo nestabilní.
Tepelný pohyb (3D zobrazení): , všechny větve v 64 vektorech q vylosovaných ze sítě 8³ (pro velký pohled méně: nejvýše 300 000 atomů × módů na snímek, přičemž každé q se pak počítá o to víc), náhodné fáze φ_k, : v časovém průměru je ⟨u_α u_β⟩ rovno termodynamickému (ověřeno na 1 % pro Cu a NaCl s celou sítí). Zpomalený čas: nejvyšší frekvence krystalu na 1,2 Hz. Každý atom pohledu se vztahuje k atomu primitivní buňky a translaci R.
Elastické konstanty: při velkých vlnových délkách (q = 0,002 × 2π/a) dávají tři akustické módy podél n hodnotu ρv² a směr posunutí těžiště, a z toho Christoffelovu matici Γ_ik(n) = C_ijkl n_j n_l; 21 konstant C_IJ (Voigtova notace, kartézské osy) se fituje metodou nejmenších čtverců na 40 směrech po spirále. Jsou to relaxované konstanty: atomy buňky sledují vlnu. Modul objemové pružnosti: Hillův průměr Voigtovy a Reussovy meze. Roztažnost: kvaziharmonický Grüneisenův vztah, , a buňka , kde U je vibrační energie na atom; stejná roztažnost podél všech os. γ je zadané (výchozí 2). Kontroly: křemík C₁₁ = 165,6, C₁₂ = 63,9, C₄₄ = 79,2 GPa (naměřeno 165,7, 63,9 a 79,6, na které Martin nafitoval své pružiny); NaCl B = 25,8 GPa (25); měď, centrální pružiny: Cauchyho relace C₁₂ = C₄₄, B = 101 GPa (137).
Magnetismus: Weissovo střední pole
Heisenbergův hamiltonián, každý pár započtený jednou, J > 0 feromagnetické, plus Zeemanův jev; výměnné konstanty v meV po slupkách magnetických sousedů (vzdálenosti rozlišené s přesností 1 mÅ, nejvýše deset slupek). Uspořádání je kolineární: poloha nahoře nebo dole, vynásobená cos 2π k·r pro atom v r, s k v polovinách vektorů reciproké mřížky (0, ½, 1 na každou osu). ½ zdvojí magnetickou buňku podél osy; 1 obrátí centrované atomy centrované buňky nebo atom ve středu buňky MnF₂. Uspořádání, v němž některý atom padne na cos 2π k·r = 0, není kolineární a není přijato. Výchozí spin: iont 3d ve vysokospinovém stavu, náboj kationtů určený nábojem aniontů, orbitální moment zhášený; kovy Fe, Co, Ni: S = μ/2 s μ naměřeným při 0 K (2,22, 1,72 a 0,606 μ_B).
Střední pole: každé ⟨S_i⟩ se řeší samosouhlasně (Brillouinova funkce, tlumená iterace) na atomech magnetické buňky, J_ij sečtené přes periodické obrazy. Teplota uspořádání pro zvolené uspořádání plyne z linearizované úlohy, s jednou amplitudou na polohu a se znaménky uspořádání (symetrizovaná matice, největší vlastní číslo s amplitudami stejného znaménka). Největší vlastní číslo přes všechna uspořádání buňky říká, zda by se jiné objevilo dříve. χ∥ a χ⊥ se získají malým polem podél momentů a napříč k nim; pro prášek (χ∥ + 2χ⊥)/3, v cm³ na mol magnetických atomů. U uspořádaného feromagnetu není χ⊥ bez anizotropie definováno: pole magnetizaci jen otáčí. C(T) je derivace výměnné energie. Ověření: T_C = S(S+1) z J / 3k_B a θ = T_C (tělesně centrovaný kubický feromagnet), T_N = −θ a χ⊥ konstantní pod T_N (antiferomagnet typu CsCl), skok C rovný 5S(S+1)/(S² + (S+1)²) k_B a T_N u MnO závislá jen na J₂.
Vzorce
Příklady, publikované výměnné konstanty převedené na tuto konvenci: MnO, J₁ = −0,77 a J₂ = −0,89 meV (Kohgi et al., 1972, neutrony), T_N 181 K ve středním poli oproti naměřeným 117 K; NiO, J₁ = +1,37 a J₂ = −19,0 meV (Hutchings a Samuelsen, 1972), 882 K oproti 523 K; MnF₂, J₁ = +0,068, J₂ = −0,302 a J₃ = +0,004 meV (Morano et al., 2024), 87 K oproti 67 K. Pro MnO a MnF₂ jsou hodnoty převzaty ze souboru Alaei et al. (2025) a vyděleny S². α-železo: deset slupek vypočtených Pajdou et al. (2001), J = 2 J_P / S(S+1), dává znovu jejich T_C ve středním poli, 1415 K, oproti naměřeným 1044 K. Desátá Pajdova slupka (8 sousedů) sdílí svou vzdálenost s 24 dalšími, které Laue slučuje do jedné: její J je zde váženo 8/32.
Monte-Carlo: klasické spiny délky √(S(S+1)), takže jejich střední pole má stejnou T_C jako kvantový model; vzorek L³ magnetických buněk s periodickými okrajovými podmínkami (L nejméně 2 × dosah výměnných konstant + 1; pro tepelný pohyb v reálném čase L sleduje pohled: tolik magnetických buněk, kolik je zobrazených buněk; když je pohled vyplněný, tři buňky krystalu, nebo s modulem Fázové přechody přibližně 6000 spinů; pro křivky přibližně 1500 až 2000 spinů), každý spin se svými skutečnými sousedy a jejich J. Metropolisův algoritmus: zkusmé otočení s amplitudou nastavenou tak, aby byla přijata zhruba polovina pokusů, přijaté s pravděpodobností min(1, e^{−ΔE/k_BT}). Křivky vycházejí ze zvoleného uspořádání při 5 % T a zahřívají se, přičemž každá teplota začíná ze stavu předchozí (300 průchodů mřížkou pro ustálení rovnováhy, 700 pro měření); při ochlazování by si MnO náhodně zvolil jednu ze svých čtyř domén. Měřené veličiny: energie, uspořádání |Σ σ_i Ŝ_i|/N, měrná tepelná kapacita N(⟨E²⟩ − ⟨E⟩²)/(k_BT)², susceptibilita uspořádání N(⟨m²⟩ − ⟨m⟩²)/k_BT. T_C se určuje v maximu této susceptibility: měrná tepelná kapacita Heisenbergova modelu má jen slabé maximum (záporný exponent α), které zanikne v šumu několika tisíc spinů. Ověření: tělesně centrovaný kubický feromagnet, T_C = 0,77 hodnoty středního pole (k_BT_C = 2,054 J S(S+1), publikovaná klasická hodnota), s přesností 6 % na 8³ buňkách. Při nízkých teplotách se C blíží k_B na spin, jako u každého klasického spinu: kvantové jevy (C → 0) v modelu nejsou.
Magnetická grupa: pro kolineární uspořádání dokumentu si Laue ponechá ty operace (W, w) prostorové grupy, včetně translací magnetické buňky, které převádějí každý magnetický atom na atom s momentem θ det(W) W m, kde θ = +1 (unitární operace) nebo −1 (s 1′); moment je axiální vektor. Typ I bez 1′, III s 1′, ale bez obracející translace, IV s antitranslací {1′|t}. Grupa se převede do konvenční báze odvozené z jejích vlastních os (mřížka jejích unitárních translací, osy jejích rotací) a pak se přesně porovná, až na změnu os a počátku (síť s krokem 1/8, 1/24 v hexagonálních osách), s grupami tabulek téhož typu a se stejnými počty operací každého druhu, s 1′ i bez něj. Tabulky jsou z ISO-MAG (Stokes, Hatch a Campbell, verze 1.4, 2022, podle Litvina); každá z 1421 nešedých grup, zadaná ve své vlastní volbě os, je nalezena. Momenty povolené v poloze: podprostor pevných bodů matic θ det(W) W její grupy symetrie polohy, tj. operací, které ponechávají atom na místě až na unitární translaci.
Magnetická difrakce neutronů (Halpern a Johnson, 1939): linie indexované v magnetické buňce, , p = 2,695 fm na μ_B, μ_j = gS, f_j formfaktor ⟨j₀⟩ iontu (Brown), a rozptyluje jen složka kolmá ke Q: |F_M⊥|² = |F_M|² (1 − (Q̂·m̂)²). Jádra a momenty se pro nepolarizované neutrony sčítají v intenzitě; Lorentzův faktor 1/(sin²θ cos θ). MnO: nejsilnější linie je (½ ½ ½), čistě magnetická; MnF₂: (1 0 0), pro jádra zakázaná, je magnetická a (0 0 1), ve směru momentů, chybí.
Spinové vlny (Holstein a Primakoff, 1940), v prvním řádu v 1/S: na primitivní magnetické buňce (atomy, které translace zachovávající uspořádání převádí jeden na druhý, se počítají jen jednou: tělesně centrované kubické železo jich má 1, z 32 atomů MnO ve zdvojené kubické buňce zbudou 2), bosonová matice , A pro rovnoběžné páry, B pro antiparalelní, , , přes vazby. Energie jsou kladná vlastní čísla ηM, η = diag(1, −1), získaná Colpovou metodou (1978): M = K†K (Cholesky), pak hermitovská matice KηK†. Kontroly: tělesně centrovaný kubický feromagnet, ħω = S(J(0) − J(k)), nulová v Γ (Goldstoneův mód); antiferomagnet typu CsCl, ħω = S z|J| √(1 − γ²), dvojnásobně degenerovaná; s anizotropií D mezera . S výměnnými konstantami z příkladů sahají magnony MnF₂ do 6–7 meV, magnony železa do 257 meV. Větve se kreslí v zóně krystalu: větve antiferomagnetu se v ní jeví složené do jeho magnetické zóny.
Anizotropie a magnetizace v poli. Člen jednoiontové anizotropie −D Σ (S_i·m̂)², kde m̂ je osa momentů, přidává 2D⟨S_z⟩ k lokálnímu poli každého atomu a 2D k diagonále linearizované úlohy pro teplotu uspořádání. V poli B se při každé hodnotě řeší dva stavy: momenty ponechané podél své osy a překlopené (antiparalelní páry otočené kolmo k poli a skloněné k němu). Laue ponechá ten s nižší volnou energií středního pole, na atom, s opravou na dvojí započtení; sledování téhož stavu od pole k poli by jej udrželo metastabilní i za přechodem. Kontrola: MnF₂ s D = 0,02 meV, = 9,46 T, , ; vypočtený skok vychází s přesností 0,15 T a nasycení při . Měření: 9,27 T při 4,2 K (Felcher a Kleb, 1996).
Povolené vlastnosti. Lineární části W operací spolu s θ = ±1 tvoří magnetickou bodovou grupu. Povolený výsledný moment je podprostor pevných bodů matic θ det(W) W; magnetoelektrický tenzor (M = αE, E polární vektor, sudý vůči obrácení času, M axiální a lichý) se transformuje jako α → θ det(W) W α Wᵀ a jeho povolené složky tvoří podprostor pevných bodů v těchto devíti dimenzích, zapsaný parametry a, b, c… v kartézských osách (x ∥ a, z ∥ c). Kontroly: Cr₂O₃ (−3′m′) α = diag(a, a, b) a výsledný moment zakázán; MnF₂, MnO a NiO, které si ponechávají samotnou inverzi, bez magnetoelektrického jevu; α-železo, výsledný moment podél jeho momentů. Cr₂O₃: struktura a uspořádání podle Browna, Forsytha a Tasseta (2002), T_N = 307 K; jeho publikované výměnné konstanty se podle konvence liší faktorem 2 a nejsou uvedeny.
Fázové přechody (modul)
Maximální podgrupy: podgrupy t pocházejí z faktorgrupy G/T, jako maximální podgrupy bodové grupy spolu s translacemi, které grupu uzavírají; podgrupy k s indexem 2 až 4 pocházejí z invariantních podmřížek téhož indexu (Hermitovy normální tvary), s každou volbou translací. Každá podgrupa se identifikuje proti grupám z Tables, až na změnu os a počátku, a podgrupy se pak řadí podle tříd konjugace vůči G, s počtem konjugovaných podgrup a doménami: orientace (index bodové grupy) × translace (index mřížky). Validace: seznamy maximálních podgrup z International Tables, sv. A1, pro Pm-3m, Fm-3m, Im-3m, P4/mmm, P6/mmm a Fd-3m. Sestup zapíše do dokumentu (pole parents) rodičovskou grupu, její buňku, její polohy, transformaci P a počátek p, které slouží jako reference distorze; reference sleduje celý řetězec od nejvyšší rodičovské grupy.
Symetrické módy: G působí na velké buňce m × m × m, invariantní vůči G, která obsahuje buňku H; náhodný operátor komutující s tímto působením, Σ ρ(g) M ρ(g)ᵀ, má za vlastní podprostory ireducibilní podprostory, seskupené do typů podle svých charakterů. Vlnový vektor se čte z translací a pojmenuje podle bodů zóny (Γ, X, M, R, L, W, H, N, P) a reprezentace dostane v Γ své Mullikenovo označení. Dimenze reprezentace plyne ze vzorce pro charaktery. Parametr uspořádání: typ, jehož podgrupou izotropie je H; kubické a kvartické invarianty ze symetrických mocnin, Lifshitzova podmínka z antisymetrického čtverce. Měkký mód: fonony nejvyšší rodičovské grupy v superbuňce, ve středu zóny, kam se sklápějí Γ i hraniční body, každý vlastní mód promítnutý na typy. Landau–Devonshire: koeficienty Bella a Crosse (1984) pro BaTiO₃ (přechody vypočtené při 392, 283 a 202 K, P = 0,265 C/m²) a Hauna et al. (1987, teploty ve °C) pro PbTiO₃ (766 K, 0,757 C/m²).
Uspořádání–neuspořádání: podmřížky jsou polohy H vzniklé z polohy rodičovské grupy sdílené dvěma prvky, z_st je počet nejbližších sousedů s v t. Střední pole Bragga–Williamse: μ metodou půlení intervalu pro udržení složení, tlumená iterace z uspořádaného i neuspořádaného stavu, ponechá se nižší volná energie; V se nastaví tak, aby se střední pole uspořádalo při zadané teplotě (mosaz β: V/k = T_c/2). Kawasakiho Monte-Carlo při pevném složení na L³ buňkách H (L = 8 pro dvě podmřížky, 6 pro více), od vysokých teplot k nízkým, každá s výchozím stavem z předchozí, 200 průchodů pro ustavení rovnováhy a 3000 pro měření; dva nezávislé řetězce (osm ve vysokém rozlišení, s dvojnásobným počtem teplot) slučují své statistické momenty. Měření: η, C/k na polohu, susceptibilita N(⟨η²⟩ − ⟨η⟩²)V/kT, Binderův kumulant. Kontroly: mosaz β spojitá, uspořádání Monte-Carlo kolem 0,79 T_c(BW), Isingův poměr pro kubickou prostorově centrovanou mřížku; Cu₃Au prvního druhu ve středním poli.
Interkalační napětí: mřížkový plyn na poloze pohyblivého iontu, energie V₁ a V₂ na dvou nejkratších vzdálenostech mezi kopiemi polohy, grandkanonické Monte-Carlo (pevné μ) na 12 × 12 × 1 buňkách, 150 průchodů pro ustavení rovnováhy a 1500 pro měření pro každou hodnotu μ; měření x, dx/dμ = N(⟨x²⟩ − ⟨x⟩²)/kT a uspořádání do řad ve třech bodech M; napětí V = V₀ − (μ − μ½)/e. Výchozí hodnoty pro LiₓCoO₂ (V₁ = 120 meV, V₂ = 24 meV): uspořádání do řad při x = ½ taje mezi 300 a 340 K (naměřeno kolem 330 K, Reimers a Dahn, 1992), schod 0,1 V při 300 K. Model se uspořádá i při ¼ a ¾ (2 × 2), což LiₓCoO₂ nevykazuje, a neobsahuje dvoufázové plató mezi x = 0,75 a 0,93 (Van der Ven et al., 1998).
Referenční hodnoty online
Služby
- Wikidata, přes SPARQL: vzorec s dolními indexy (P274), normalizovaná hustota (P2054, převedená na g/cm³) a index lomu (P1109), s názvem každé položky (kalcit, aragonit…).
- refractiveindex.info (CC0): katalog (týden v mezipaměti), kniha z police „main“ nesoucí vzorec, nejvýše čtyři stránky, vyhodnocené při 589,3 nm Sellmeierovými vzorci 1 a 2 nebo interpolací tabulky; „(o)“ a „(e)“ dávají nₒ a nₑ.
- AFLOW, přes AFLUX: stejné prvky, stejný počet prvků a stejná relaxovaná prostorová grupa, šířka zakázaného pásu a hustota z DFT (PBE), nejvýše čtyři položky.
- Materials Project (klíč uživatele, uložený v klíčence): souhrn filtrovaný podle vzorce a prostorové grupy, dvě nejstabilnější položky; band_gap, density, e_electronic (ε∞), e_total (ε(0)), n.
Služby OPTIMADE (COD, OQMD, JARVIS, Alexandria…) se nedotazují: nedávají žádné fyzikální vlastnosti a často ani prostorovou grupu a směšovaly by polymorfy. Každá služba selhává samostatně, aniž by zastavila ostatní; dotazy odcházejí jen na požádání.
Tutor
V Laue
Cvičení jsou dokumenty o několika krocích. Výpočetní jádro kontroluje symetrii, ne uloženou odpověď: Wyckoffovu polohu (přijímá se každá ekvivalentní poloha), četnost, symetrii polohy, počet atomů, grupu, řád, poměr dlaždic, hustotu. Oddíl Cvičení (Tutor) má přepínač publika; na straně Věda jsou cvičení řazena podle témat: mřížky a hustoty, prostorové grupy a třídy (křemen, rutil, sfalerit, grafit), Wyckoffovy polohy, sestavování struktur (CsCl, fluorit, perovskit, sfalerit, rutil), difrakce a vyhasínání, práškové difraktogramy (indexování, d, 2θ, četnosti linií), pásové struktury (křemík, arsenid gallitý, měď), rovinné grupy, vlysy a kvazikrystaly. Nové otázky se týkají krystalové třídy, Laueho třídy, Z, hustoty, dhkl, 2θ (Cu Kα₁), četnosti linie, indexování prvních linií, koordinačního čísla polohy, počtu valenčních elektronů, zakázaného pásu, jeho polohy v Brillouinově zóně a vlnové délky absorpční hrany. Schéma cvičení je zveřejněno: můžete psát vlastní.
Exporty
V Laue
Obrázky (3D pohledy, stereogramy, projekce z Tables, difrakce, práškové difraktogramy) se exportují do vektorového PDF, připravené pro článek. Data se exportují do CSV (reflexe, linie) a do .xy (vypočtený profil). Tisk nebo látka… exportuje rovinný vzor ve fyzické velikosti, s bezešvým napojením. Čáry mají tloušťku a styl (plná, čárkovaná, tečkovaná, prášek: zrnka rozesetá podél čáry generátorem s pevným semínkem, při každém otevření stejná). SVG může mít jednu vrstvu na barvu a DXF R12 je v milimetrech, s jednou vrstvou na barvu. Paleta se exportuje do ASE, GPL a Procreate. Mandala se tiskne podle svého průměru v centimetrech.
3D tisk
Model
Tištěný objekt je model z pohledu, bez okraje, pro zvolený počet buněk podél a, b a c. Laue z něj odstraní výběžky (poloviční vazby k atomům mimo objekt) a, není-li zvoleno jinak, atomy, které nedrží žádná vazba. Každý atom se stane uzavřenou UV koulí (24 poledníků, 12 pásů). Každá vazba se stane dvěma uzavřenými válci poloviční délky, každý v barvě svého atomu, které se setkávají uprostřed. Všechny stěny jsou orientovány ven.
Tělesa se překrývají a Laue nepočítá jejich booleovské sjednocení: programy pro přípravu tisku samy sloučí objemy téhož dílu. Měřítko převede nejdelší stranu, včetně poloměrů, na požadovanou velikost. Poloměr atomu je jako v pohledu, nejméně však 1,5násobek poloměru vazby. Objekt je vystředěn a položen na tiskovou podložku ().
Laue negeneruje podpěry: programy pro přípravu tisku je spočítají lépe (stromové nebo organické podpěry, rozhraní, rozpustný materiál), podle tiskárny. Zobrazený počet dílů je počet komponent souvislosti grafu atomů a vazeb.
V Laue
STL je binární: 50 bajtů na trojúhelník, v milimetrech, bez barvy. 3MF (specifikace Core od 3MF Consortium) je archiv OPC, který obsahuje 3D/3dmodel.model, s unit="millimeter". Je v něm jeden objekt na prvek, navázaný na základní materiál nesoucí barvu prvku, a nadřazený objekt složený z komponent: programy pro přípravu tisku ho otevřou jako jediný objekt o několika dílech. Testy ověřují, že každá síť je uzavřená (každá hrana je procházena jednou v každém směru), že orientovaný objem je kladný, a také velikost, umístění a nepřítomnost výběžků.

Uložené pohledy a prezentace
V Laue
Uložit pohled uchová v dokumentu orientaci, přiblížení a zobrazení. Prezentovat je řadí za sebou, pro seminář nebo přednášku.
Literatura
- International Tables for Crystallography, sv. A, Space-group symmetry, 6. vyd., M. I. Aroyo (ed.), IUCr/Wiley, 2016.
- S. R. Hall, „Space-group notation with an explicit origin“, Acta Cryst. A37, 517 (1981).
- C. Giacovazzo (ed.), Fundamentals of Crystallography, 3. vyd., Oxford University Press, 2011.
- D. Waasmaier, A. Kirfel, „New analytical scattering-factor functions for free atoms and ions“, Acta Cryst. A51, 416 (1995).
- B. Cordero et al., „Covalent radii revisited“, Dalton Trans., 2832 (2008).
- W. Friedrich, P. Knipping, M. Laue, „Interferenz-Erscheinungen bei Röntgenstrahlen“, Sitzungsber. Bayer. Akad. Wiss., 303 (1912).
- J. L. Amorós, M. J. Buerger, M. C. Amorós, The Laue Method, Academic Press, 1975.
- W. R. Busing, H. A. Levy, „Angle calculations for 3- and 4-circle X-ray and neutron diffractometers“, Acta Cryst. 22, 457 (1967).
- 3MF Consortium, 3MF Core Specification, verze 1.3, 2022.
- V. K. Pecharsky, P. Y. Zavalij, Fundamentals of Powder Diffraction and Structural Characterization of Materials, 2. vyd., Springer, 2009.
- H. M. Rietveld, „A profile refinement method for nuclear and magnetic structures“, J. Appl. Cryst. 2, 65 (1969).
- G. Caglioti, A. Paoletti, F. P. Ricci, Nucl. Instrum. 3, 223 (1958).
- J.-F. Bérar, G. Baldinozzi, „Modeling of line-shape asymmetry in powder diffraction“, J. Appl. Cryst. 26, 128 (1993).
- P. M. de Wolff, „A simplified criterion for the reliability of a powder pattern indexing“, J. Appl. Cryst. 1, 108 (1968).
- M. L. Cohen, T. K. Bergstresser, „Band structures and pseudopotential form factors for fourteen semiconductors of the diamond and zinc-blende structures“, Phys. Rev. 141, 789 (1966).
- W. A. Harrison, Elementary Electronic Structure, World Scientific, 1999.
- J. C. Slater, G. F. Koster, „Simplified LCAO method for the periodic potential problem“, Phys. Rev. 94, 1498 (1954).
- W. Setyawan, S. Curtarolo, „High-throughput electronic band structure calculations: challenges and tools“, Comput. Mater. Sci. 49, 299 (2010).
- P. E. Blöchl, O. Jepsen, O. K. Andersen, „Improved tetrahedron method for Brillouin-zone integrations“, Phys. Rev. B 49, 16223 (1994).
- Z. H. Levine, D. C. Allan, „Linear optical response in silicon and germanium including self-energy effects“, Phys. Rev. Lett. 63, 1719 (1989).
- J. Tauc, R. Grigorovici, A. Vancu, „Optical properties and electronic structure of amorphous germanium“, Phys. Status Solidi 15, 627 (1966).
- P. N. Keating, „Effect of invariance requirements on the elastic strain energy of crystals with application to the diamond structure“, Phys. Rev. 145, 637 (1966).
- R. M. Martin, „Elastic properties of ZnS structure semiconductors“, Phys. Rev. B 1, 4005 (1970).
- G. Nilsson, G. Nelin, „Study of the homology between silicon and germanium by thermal-neutron spectrometry“, Phys. Rev. B 6, 3777 (1972).
- E. W. Kellermann, „Theory of the vibrations of the sodium chloride lattice“, Phil. Trans. R. Soc. Lond. A 238, 513 (1940).
- P. P. Ewald, „Die Berechnung optischer und elektrostatischer Gitterpotentiale“, Ann. Phys. 369, 253 (1921).
- W. L. Bragg, „The refractive indices of calcite and aragonite“, Proc. R. Soc. Lond. A 105, 370 (1924).
- R. H. Lyddane, R. G. Sachs, E. Teller, „On the polar vibrations of alkali halides“, Phys. Rev. 59, 673 (1941).
- J. R. Tessman, A. H. Kahn, W. Shockley, „Electronic polarizabilities of ions in crystals“, Phys. Rev. 92, 890 (1953).
- S. P. S. Porto, R. S. Krishnan, „Raman effect of corundum“, J. Chem. Phys. 47, 1009 (1967).
- Y. Tanabe, S. Sugano, „On the absorption spectra of complex ions“, J. Phys. Soc. Jpn. 9, 753 (1954).
- H. F. Ivey, „Spectral location of the absorption due to color centers in alkali halide crystals“, Phys. Rev. 72, 341 (1947).
- D. S. McClure, „Optical spectra of transition-metal ions in corundum“, J. Chem. Phys. 36, 2757 (1962).
- H. G. Cronemeyer, „Optical absorption characteristics of pink ruby“, J. Opt. Soc. Am. 56, 1703 (1966).
- E. V. Dubinsky, J. Stone-Sundberg, J. L. Emmett, „A quantitative description of the causes of color in corundum“, Gems & Gemology 56, 2 (2020).
- A. B. P. Lever, Inorganic Electronic Spectroscopy, 2. vyd., Elsevier, 1984.
- P. Weiss, „L'hypothèse du champ moléculaire et la propriété ferromagnétique“, J. Phys. Théor. Appl. 6, 661 (1907).
- C. G. Shull, J. S. Smart, „Detection of antiferromagnetism by neutron diffraction“, Phys. Rev. 76, 1256 (1949).
- M. Kohgi, Y. Ishikawa, Y. Endoh, „Inelastic neutron scattering study of spin waves in MnO“, Solid State Commun. 11, 391 (1972).
- M. T. Hutchings, E. J. Samuelsen, „Measurement of spin-wave dispersion in NiO by inelastic neutron scattering and its relation to magnetic properties“, Phys. Rev. B 6, 3447 (1972).
- V. C. Morano, Z. Maesen, S. E. Nikitin, J. Lass, D. G. Mazzone, O. Zaharko, „Absence of altermagnetic magnon band splitting in MnF₂“, arXiv:2412.03545 (2024).
- M. Pajda, J. Kudrnovský, I. Turek, V. Drchal, P. Bruno, „Ab initio calculations of exchange interactions, spin-wave stiffness constants, and Curie temperatures of Fe, Co, and Ni“, Phys. Rev. B 64, 174402 (2001).
- M. Alaei, Z. Mosleh, N. Rezaei, A. R. Oganov, „Experimental exchange interaction dataset for magnetic materials: spin waves to MC simulations“, arXiv:2504.15764 (2025).
- A. B. Pippard, „An experimental determination of the Fermi surface in copper“, Phil. Trans. R. Soc. Lond. A 250, 325 (1957).
- W. A. Harrison, „Electronic structure of polyvalent metals“, Phys. Rev. 118, 1190 (1960).
- N. W. Ashcroft, N. D. Mermin, Solid State Physics, Holt, Rinehart and Winston, 1976.
- D. B. Litvin, Magnetic Group Tables, IUCr, 2013.
- H. T. Stokes, D. M. Hatch, B. J. Campbell, ISO-MAG, ISOTROPY Software Suite, iso.byu.edu (verze 1.4, 2022).
- O. Halpern, M. H. Johnson, „On the magnetic scattering of neutrons“, Phys. Rev. 55, 898 (1939).
- P. J. Brown, „Magnetic form factors“, International Tables for Crystallography, sv. C, § 4.4.5.
- T. Holstein, H. Primakoff, „Field dependence of the intrinsic domain magnetization of a ferromagnet“, Phys. Rev. 58, 1098 (1940).
- L. Nordheim, „Zur Elektronentheorie der Metalle. I“, Ann. Phys. 401, 607 (1931).
- R. Braunstein, A. R. Moore, F. Herman, „Intrinsic optical absorption in germanium-silicon alloys“, Phys. Rev. 109, 695 (1958).
- A. Zunger, S.-H. Wei, L. G. Ferreira, J. E. Bernard, „Special quasirandom structures“, Phys. Rev. Lett. 65, 353 (1990).
- J. H. P. Colpa, „Diagonalization of the quadratic boson Hamiltonian“, Physica A 93, 327 (1978).
- G. P. Felcher, R. Kleb, „Antiferromagnetic domains and the spin-flop transition of MnF2“, Europhys. Lett. 36, 455 (1996).
- I. E. Dzyaloshinskii, „On the magneto-electrical effect in antiferromagnets“, Sov. Phys. JETP 10, 628 (1960).
- D. N. Astrov, „The magnetoelectric effect in antiferromagnetics“, Sov. Phys. JETP 11, 708 (1960).
- P. J. Brown, J. B. Forsyth, F. Tasset, „A study of magnetoelectric domain formation in Cr2O3“, J. Phys.: Condens. Matter 14, 1957 (2002).
- S. Sugano, Y. Tanabe, „Absorption spectra of Cr3+ in Al2O3. Part A“, J. Phys. Soc. Jpn. 13, 880 (1958).
- V. K. Sewani et al., „Spin thermometry and spin relaxation of optically detected Cr3+ ions in ruby Al2O3“, Phys. Rev. B 102, 104114 (2020).
- M. Gen et al., „Crystal-field Paschen-Back effect on ruby in ultrahigh magnetic fields“, Phys. Rev. Research 2, 033257 (2020).
- R. G. Burns, Mineralogical Applications of Crystal Field Theory, 2. vyd., Cambridge University Press, 1993.
- K. Nassau, The Physics and Chemistry of Color, 2. vyd., Wiley, 2001.
- C. Wyman, P.-P. Sloan, P. Shirley, „Simple analytic approximations to the CIE XYZ color matching functions“, J. Comput. Graph. Tech. 2, 1 (2013).
- O. Madelung, Semiconductors: Data Handbook, 3. vyd., Springer, 2004.
- P. Y. Yu, M. Cardona, Fundamentals of Semiconductors, 4. vyd., Springer, 2010.
- J. H. Conway, H. Burgiel, C. Goodman-Strauss, The Symmetries of Things, A K Peters, 2008.
- M. Baake, U. Grimm, Aperiodic Order, sv. 1, Cambridge University Press, 2013.
- N. G. de Bruijn, „Algebraic theory of Penrose's non-periodic tilings of the plane“, Indag. Math. 43, 39 (1981).
- M. Baake, R. V. Moody, P. A. B. Pleasants, „Diffraction from visible lattice points and k-th power free integers“, Discrete Math. 221, 3 (2000).
- D. Shechtman, I. Blech, D. Gratias, J. W. Cahn, Phys. Rev. Lett. 53, 1951 (1984).
- P. J. Lu, P. J. Steinhardt, „Decagonal and quasi-crystalline tilings in medieval Islamic architecture“, Science 315, 1106 (2007).






































