Laue
Čeština

Krystalografie ve zkratce

Několik stránek, které zasazují do souvislostí to, co Laue dělá. Nejprve uvidíte, co je krystal a jak se popisuje jeho symetrie. Pak uvidíte, jak ho difrakce zviditelní a jakými kroky se dostaneme od neznámého vzorku k polohám jeho atomů.

Krystal: mřížka a motiv

Krystal je uspořádání atomů, které se ve všech třech směrech prostoru opakuje zcela stejně. Popisuje se ve dvou částech.

Často se to shrnuje takto: krystal = mřížka + motiv. Tři vektory a, b, c generují mřížku a rovnoběžnostěn, který tvoří, je základní buňka. Jejích šest parametrů (a, b, c, α, β, γ) a souřadnice atomů, vyjádřené jako zlomky těchto vektorů, stačí k popisu celého krystalu.

Existují dva druhy buněk:

V rovině je myšlenka stejná se dvěma vektory: tapeta, dlažba nebo látka jsou „dvourozměrné krystaly“.

Dláždění rovinné grupy p4gm
V rovině: motiv opakovaný mřížkou a symetriemi rovinné grupy p4gm.
Buňka kamenné soli a její čtyřčetné osy
V prostoru: plošně centrovaná kubická buňka kamenné soli s jejími čtyřčetnými osami.
Vzorce

Mřížkový bod a libovolný bod ve zlomkových souřadnicích:

r=u a+v b+w c,u,v,w∈Zx=x a+y b+z c\mathbf{r} = u\,\mathbf{a} + v\,\mathbf{b} + w\,\mathbf{c},\quad u, v, w \in \mathbb{Z} \qquad\qquad \mathbf{x} = x\,\mathbf{a} + y\,\mathbf{b} + z\,\mathbf{c}

Metrický tenzor GG obsahuje šest mřížkových parametrů; dává vzdálenosti, úhly a objem:

G=(a2abcos⁡γaccos⁡βabcos⁡γb2bccos⁡αaccos⁡βbccos⁡αc2),∣Δx∣2=ΔxTG Δx,V=det⁡GG = \begin{pmatrix} a^2 & ab\cos\gamma & ac\cos\beta \\ ab\cos\gamma & b^2 & bc\cos\alpha \\ ac\cos\beta & bc\cos\alpha & c^2 \end{pmatrix},\qquad |\Delta\mathbf{x}|^2 = \Delta\mathbf{x}^{\mathsf T} G\,\Delta\mathbf{x},\qquad V = \sqrt{\det G}

Symetrie po patrech

Periodicita možné symetrie silně omezuje. Mřížka může mít jen osy rotace řádu 1, 2, 3, 4 nebo 6: to je krystalografické omezení. Pravidelné dláždění z pětiúhelníků je nemožné, stejně jako krystal s pětičetnou symetrií. Symetrie se proto třídí po patrech, z nichž každé stojí na předchozím.

  1. Bodová grupa sdružuje rotace, zrcadlení a inverzi, které ponechávají jeden bod pevný. Říká, jak krystal vypadá zdálky, aniž bychom viděli jeho atomy: tvar jeho ploch, anizotropii jeho vlastností. Je jich 32. Kreslí se ve stereografické projekci a dělí se do 7 krystalových soustav, od triklinické po kubickou.
  2. Bravaisovy mřížky jsou 14 způsobů, jak uspořádat mřížkové body v prostoru: primitivní (P), prostorově centrovaná (I), plošně centrovaná (F), bazálně centrovaná (A, B nebo C), romboedrická (R).
  3. Prostorová grupa spojuje obojí. Přidává operace, které nemají bodový protějšek: šroubové osy (rotace následovaná zlomkem translace, jako 21 nebo 42) a skluzové roviny (zrcadlení následované poloviční translací). Prostorových grup je 230, rovinných grup v rovině 17. Jejich Hermannův–Mauguinův symbol, například Fm-3m nebo P2_1/c, udává typ mřížky a pak prvky symetrie podél hlavních směrů.
  4. Wyckoffovy polohy třídí body buňky podle jejich lokální symetrie. Atom umístěný na prvku symetrie má v buňce méně kopií než atom v obecné poloze. Součin jeho četnosti a řádu jeho symetrie polohy je konstantní. To je jazyk popisů struktur: „Na v 4a, Cl v 4b“.
V roviněV prostoru
Krystalové soustavy47
Bodové grupy1032
Bravaisovy mřížky514
Rovinné grupy, prostorové grupy17230

Symetrie se projevuje i ve fyzikálních vlastnostech. Podle Neumannova principu má každá vlastnost krystalu přinejmenším symetrii jeho bodové grupy. Kubický krystal je proto opticky izotropní. Piezoelektřina naopak vyžaduje, aby krystal neměl střed symetrie.

Stereogram bodové grupy m-3m
Stereogram m-3m, bodové grupy kamenné soli: 48 ekvivalentních poloh libovolného směru.

V Laue prochází dílna Dláždění 17 rovinných grup a 7 vlysových grup. Dílna Krystal prochází 230 prostorových grup s jejich Wyckoffovými polohami, prvky symetrie v buňce a stereogramy.

Vzorce

Operace symetrie v Seitzově zápisu: lineární část RR a translace t\mathbf{t} (zlomková u šroubové osy nebo skluzové roviny):

{R ∣ t}:x⟼R x+t\{R\,|\,\mathbf{t}\} : \mathbf{x} \longmapsto R\,\mathbf{x} + \mathbf{t}

Krystalografické omezení: v bázi mřížky je RR celočíselná matice, takže i její stopa je celé číslo. Pro rotaci o úhel 2π/n2\pi/n:

tr⁡R=1+2cos⁡2πn∈Z⟹n∈{1,2,3,4,6}\operatorname{tr} R = 1 + 2\cos\frac{2\pi}{n} \in \mathbb{Z} \quad\Longrightarrow\quad n \in \{1, 2, 3, 4, 6\}

Wyckoffova poloha: její četnost mm (v konvenční buňce), řád její symetrie polohy ∣S∣|S|, řád bodové grupy ∣P∣|P| a počet mřížkových bodů v buňce ZmrˇıˊzˇkaZ_{\text{mřížka}} (1 pro P, 2 pro I a C, 4 pro F):

m⋅∣S∣=∣P∣⋅Zmrˇıˊzˇka(kamennaˊ su˚l, Fm3ˉm: Na v 4a, 4×48=48×4)m \cdot |S| = |P| \cdot Z_{\text{mřížka}}\qquad\text{(kamenná sůl, }Fm\bar{3}m\text{: Na v }4a,\ 4 \times 48 = 48 \times 4)

Vidět atomy: difrakce

Vzdálenosti mezi atomy, řádově ångström (10−10 m), jsou pro optický mikroskop příliš malé. Krystal se proto osvětluje vlnou se srovnatelnou vlnovou délkou: rentgenovým zářením, neutrony nebo elektrony. Každý atom kousek vlny rozptýlí. Protože je krystal periodický, tyto vlny se sčítají jen v určitých směrech, kde tvoří ostré skvrny, reflexe. Max von Laue to pozoroval v roce 1912; William Lawrence Bragg zformuloval zákon o rok později.

Braggovy píky Penroseova dláždění s desetičetnou symetrií
Slavná výjimka: kvazikrystal není periodický, a přesto difraktuje do ostrých píků, s desetičetnou symetrií, která je krystalům zakázána (Shechtman, 1982; Nobelova cena 2011).

V Laue se difrakce dláždění, kvazikrystalu nebo krystalu přepočítává při každé změně. Vidíte povolené reflexe, ty, které grupa vyhasíná, a důvod každého vyhasnutí.

Vzorce

Reciproká mřížka (konvence krystalografů, bez 2π2\pi) a mezirovinná vzdálenost:

ai⋅aj∗=δij,Ghkl=h a∗+k b∗+l c∗,dhkl=1∣Ghkl∣(kubickaˊ soustava: 1d2=h2+k2+l2a2)\mathbf{a}_i \cdot \mathbf{a}^*_j = \delta_{ij},\qquad \mathbf{G}_{hkl} = h\,\mathbf{a}^* + k\,\mathbf{b}^* + l\,\mathbf{c}^*,\qquad d_{hkl} = \frac{1}{|\mathbf{G}_{hkl}|}\qquad\text{(kubická soustava: } \tfrac{1}{d^2} = \tfrac{h^2+k^2+l^2}{a^2}\text{)}

Braggův zákon a jeho ekvivalent, Laueho podmínka (Ewaldova koule, ∣k∣=1/λ|\mathbf{k}| = 1/\lambda):

2 dhklsin⁡θ=n λ⟺k′−k=Ghkl2\,d_{hkl}\sin\theta = n\,\lambda \qquad\Longleftrightarrow\qquad \mathbf{k}' - \mathbf{k} = \mathbf{G}_{hkl}

Strukturní faktor, součet přes atomy buňky (rozptylový faktor fjf_j, Debyeův–Wallerův faktor BjB_j), a intenzita:

Fhkl=∑jfj e−Bjsin⁡2θ/λ2 e2πi(hxj+kyj+lzj),Ihkl∝∣Fhkl∣2F_{hkl} = \sum_j f_j\, e^{-B_j \sin^2\theta/\lambda^2}\, e^{2\pi i (h x_j + k y_j + l z_j)},\qquad I_{hkl} \propto |F_{hkl}|^2

Vyhasínání: mřížka F umístí atom do x\mathbf{x} a do x+(0,12,12)\mathbf{x} + (0,\tfrac12,\tfrac12), (12,0,12)(\tfrac12,0,\tfrac12), (12,12,0)(\tfrac12,\tfrac12,0), odkud

Fhkl=F′(1+eiπ(k+l)+eiπ(h+l)+eiπ(h+k))={4F′h,k,l stejneˊ parity0jinakF_{hkl} = F'\left(1 + e^{i\pi(k+l)} + e^{i\pi(h+l)} + e^{i\pi(h+k)}\right) = \begin{cases} 4F' & h, k, l \text{ stejné parity} \\ 0 & \text{jinak} \end{cases}

Friedelův zákon (bez anomálního rozptylu): Fhˉkˉlˉ=Fhkl∗F_{\bar h\bar k\bar l} = F_{hkl}^{*}, tedy Ihˉkˉlˉ=IhklI_{\bar h\bar k\bar l} = I_{hkl}.

Sondy a metody

Tři sondy se navzájem doplňují:

Vzorek pak určuje metodu:

Práškový difraktogram kamenné soli, film Debyeovy–Scherrerovy komory a tabulka jejích linií
Kamenná sůl na prášku: indexované linie, linie vyhaslé mřížkou F a film Debyeovy–Scherrerovy komory.

Jak číst lauegram. Každá skvrna pochází z rodiny rovin, která si z bílého svazku vzala vlnovou délku splňující Braggův zákon. Roviny působí jako zrcadlo: jejich normála je osou úhlu mezi svazkem a paprskem, který vede od krystalu ke skvrně. Z polohy skvrny na filmu a ze vzdálenosti filmu se tedy určí směr normály a potom její indexy (h k l), když se promítne do os buňky. Vlnová délka každé skvrny zůstává neznámá: lauegram dává orientaci krystalu a jeho Laueho třídu, ne jeho mezirovinné vzdálenosti. V Laue sleduje lauegram pohled v dílně Krystal a najetí na skvrnu ukáže její indexy.

Tři lauegramy: kamenná sůl podél [001] při průchodu, křemen podél c, kamenná sůl při zpětném odrazu
Kamenná sůl podél [001] (symetrie 4mm), křemen podél c (3m), potom kamenná sůl při zpětném odrazu.
Vzorce

Vlnová délka neutronu o rychlosti vv a elektronu urychleného napětím UU (s relativistickou korekcí):

λn=hmnv,λe=h2meeU(1+eU2mec2)(λe≈2,5 pm prˇi 200 kV)\lambda_n = \frac{h}{m_n v},\qquad \lambda_e = \frac{h}{\sqrt{2 m_e e U\left(1 + \dfrac{eU}{2 m_e c^2}\right)}}\qquad(\lambda_e \approx 2{,}5\ \text{pm při } 200\ \text{kV})

Scherrerova rovnice: velikost krystalitů τ\tau z pološířky β\beta linie (v radiánech, po odečtení přístrojového rozšíření; K≈0,9K \approx 0{,}9):

τ=K λβcos⁡θ\tau = \frac{K\,\lambda}{\beta\cos\theta}

Od měření ke struktuře

Cesta od neznámého vzorku k seznamu poloh atomů má čtyři kroky.

  1. Identifikace. Práškový difraktogram se porovná s databází známých fází. Jsou to databáze struktur, jako volně dostupná Crystallography Open Database, nebo databáze difraktogramů, jako soubor PDF od ICDD. Nejčastěji je látka již známá a analýza tím končí.
  2. Indexace. Jinak se hledá buňka, která všem liniím přiřadí indexy (h k l). U kubické buňky stačí vidět, že hodnoty 1/d² jsou v poměru celých čísel h² + k² + l². Vyhasínání pak dají slučitelné prostorové grupy.
  3. Řešení. Měření dává intenzitu reflexí, |F|², ale ne jejich fázi. Bez fáze nelze elektronovou hustotu znovu složit: to je fázový problém. Obchází se několika způsoby:
    • Pattersonova funkce, která se bez fází obejde a ukazuje vektory mezi atomy;
    • přímé metody, které fáze odhadují pomocí statistických vztahů (Nobelova cena 1985);
    • charge flipping, který střídá přímý a reciproký prostor.
  4. Upřesnění a validace. Model se přizpůsobí měřením metodou nejmenších čtverců: polohy, tepelný pohyb a u prášku celý profil difraktogramu (Rietveldova metoda). Faktory shody jako R a χ² ukazují, zda je model dobrý.

V Laue dílna Krystal počítá práškový difraktogram struktury, se skutečnými atomy i bez nich. Načte skutečné měření a upřesní ho (buňka, nulový bod, profil linií, pozadí). Indexuje neznámé měření a navrhne slučitelné grupy. Fourierova syntéza dláždění rovněž ukazuje fázový problém: se skutečnými fázemi se motiv vrátí; s náhodnými fázemi zmizí.

Vzorce

Elektronová hustota je Fourierovou transformací strukturních faktorů, z nichž každý má modul a fázi φhkl\varphi_{hkl}; měření dává jen modul:

ρ(x)=1V∑hkl∣Fhkl∣ eiφhkl e−2πi(hx+ky+lz)\rho(\mathbf{x}) = \frac{1}{V}\sum_{hkl} |F_{hkl}|\, e^{i\varphi_{hkl}}\, e^{-2\pi i (hx+ky+lz)}

Pattersonova funkce se bez fází obejde; její píky leží na vektorech mezi atomy:

P(u)=1V∑hkl∣Fhkl∣2cos⁡2π(hu+kv+lw)P(\mathbf{u}) = \frac{1}{V}\sum_{hkl} |F_{hkl}|^2 \cos 2\pi(hu + kv + lw)

Rietveldovo upřesnění minimalizuje vážený rozdíl mezi naměřeným difraktogramem yiy_i a vypočteným yc,iy_{c,i}, bod po bodu; výsledek se posuzuje podle RwpR_{wp} a χ2\chi^2 (NN bodů, PP parametrů):

S=∑iwi (yi−yc,i)2,wi=1σi2,Rwp=S∑iwiyi2,χ2=SN−PS = \sum_i w_i\,(y_i - y_{c,i})^2,\quad w_i = \frac{1}{\sigma_i^2},\qquad R_{wp} = \sqrt{\frac{S}{\sum_i w_i y_i^2}},\qquad \chi^2 = \frac{S}{N - P}

Chcete-li vědět víc

Pro praxi popisuje průvodce každou dílnu a příklady se v Laue otevřou jedním kliknutím.